Tokijský ghúl 2

S kafem je to to jako s lidma, chce to čas. Tak Kaneki už má jasno, co vlastně je. Jenže být Ghúlem není žádní sranda. Kapitola 013 nazvaná „Holubice“ má nádhernou až magickou kresbu. Fakt povedený. Celkově je kresba příjemná, Sui Išida se snaží „zakreslit“ celý prostor v oknech a sem tam se mu podaří i celkem krásné detaily. Tím myslím, třeba kytka v povzdálí. Nebo elektrické kabely nebo jemně vykreslené větráky od klimatizací. A další a další malé předměty, které by někteří malíři ani do obrazu nevkreslili, nebo by je to ani nenapadlo, je tam nakreslit. Ale musím se přiznat, dějově mě tohle zatím nějak moc nebere. Trochu zmatené, někdy se v těch postavách ztrácím a někdy mi děj připadá hodně nelogický. Jako kdyby scénář i kresba věděli, co chtějí, ale neumí to obrazně ani slovy čtenáři vysvětlit. Tvůrce prostě tu myšlenku má v sobě, ale zatím ji neumí ventilovat. Malá ochutnávka: Ten chleba je jako houba, bez chuti a bez zápachu. A ten salát byl jako zvadlá tráva! A sejra páchl po mlíku a chutnal jako hlína. …..fuj....ble....hnchhnch...... Vyjadřuješ se strašně legračně........ ….stačilo říct, že ti to nechutná. Velmi mě zarazil ten řečený poměr, že Ghůlú z Anteiku je méně, protože vyšetřovatelů jsou stovky až tisíce … ????..... Tenhle svět zatím nechápu. Snad to v další knize pochopím, nebo mi to bude lépe vysvětleno....polk....fňuk. Citát: No vidíš ty blbečku, něco v tobě je.

Konečně se něco začne dít. Vlastně jsou zde vysvětleny všechny nesrovnalosti, ke kterým jsem měla výtky v prvním díle. Že to s tou ignorací ghúlů ostatními je trochu jinak. Že všichni nejsou jenom krvelačná monstra. Vlastně se rozjíždí dobrý a zajímavý příběh. Jenom mě stále mate jedna věc. Popisy chutí. Ale já jsem jenom Čech, takže nevím, jak chutná sušená tráva a vydělaná kůže. Ani neznám smrad mraveniště. Ale je pravda, že podobné popisy nepředstavitelných věcí se nachází v hodně knihách. Jestli to rozvíjí fantazii nevím, ale teď je naštěstí zima, takže nemusím běžet do lesa čmuchat kolem kopečků mezi stromy! Kresba je stále nádherná a skoro mi přijde, že na ní příběh hodně stojí (ale děj je super, opak jsem tím říct nechtěla). Hlavně v akčních scénách a nechutnostech (a hlavně Kanekiho maska, ta mě dostala). Jestli byl tenhle díl o dokázání, že jsou lidé stejná (možná větší) monstra než (jako) ghúlové, svou stranu jsem si vybrala. Rozdíl mezi zabitím a umučením známe... "Už nechci jen tak stát a bezmocně přihlížet."