The City and Its Uncertain Walls

Čakala som viac, takže som mierne sklamaná. Už pri Komturovej smrti mi vadila prílišná rozvláčnosť, zbytočné opakovanie motívov, ktoré použité prvý raz mali oveľa väčšiu silu. Tu tieto neduhy dotiahol Murakami na vyšší level -opakuje dokola tie isté informácie, dokonca celé vety od slova do slova (niekedy vetou na konci kapitoly začína nasledujúca kapitola - načo?) Príbeh je to trochu nudný, a myšlienkovo nič moc z môjho pohľadu. Nemá to silu a atmosféru jeho starších románov.

“Co je realita, a co realita není? Anebo jinak : existuje vlastně v našem světě vůbec něco jako zeď, která by oddělovala reálné od nereálného? Možná existuje, napadlo mě. Ne, docela jistě musí existovat. Je to ale zeď skrznaskrz nejistá. Zeď, která mění svou pevnost a tvar podle situace a podle toho, kdo se u ní octne. Dočista jako by byla živá.” S 507 Nejlepší a nejtěžší Murakamiho kniha. - o lásce, duši, smrti, vědomí, nevědomí, svėdomí , zdech a stínech, které si nosíme v sobě. Možná někde vzadu v paměti ; zahrabanou mezi snůškou haraburdí bychom tam našli i tu svou “mikinu se žlutou ponorkou.”