Podivná knihovna

Pohádka? Nebo příběh s přesahem, který není pro každého? Krásná ilustrovaná kniha od světoznámého spisovatele. Tak všelijak by se dala uchopit. Nehledal bych ovšem za každou cenu rozuzlení textu. Sám v sobě mám jistý podtext vyprávění, který nikomu nebudu vnucovat. Více než pochopení, zaujme struktura a jednoduchost příběhu. Postavy, které vám na malém prostoru rozkvetou do poetických rozměrů. Příběh je bohatý a smutný. Ilustrace doplňují kolorit . Co více napsat... Přečtěte si...

Haló, knihomolové, chcete vědět, co se s vámi může stát, když budete pořád chodit do knihoven? Pozor, nevím, jestli vám to někdo řekl, ale je to ne-bez-peč-né!!! Takže opatrně, jo?

„Proč se něco takového musí stát zrovna mě? Vždyť jsem si jenom šel vypůjčit do knihovny knížku.“ To máš tak, chlapče, jsi prostě další z hrdinů Murakamiho podivných světů a těm se takové věci jednoduše zcela běžně stávají. Ale …„zaklepal jsem na ty dveře jen docela obyčejně“ … nj, ale přesto zvuky, které se ozvaly, byly zlověstné, copak jsi to neslyšel? Nevymlouvej se, vím, že jsi je slyšel moc dobře, jenže máš smůlu, jsi prostě TEN zvláštní hrdina, který se, z vůle autora, podřizuje svému osudu, tak nereptej a pusť se po cestě, kterou si pro tebe pan autor vymyslel … A vy, milí čtenáři, pokud prahnete něco se dozvědět o výběru daní v Osmanské říši, pak je Podivná knihovna pro vás to pravé místo. … „upřímně řečeno, až tolik jsem po tom neprahl. Je mi to znenadání přišlo na mysl po cestě ze školy, ani jsem nevěděl, jak.“ (str. 10) … čímž jsem chtěla ukázat, jak málo stačilo (kdyby mi těch pár úvodních vět někdo předčítal a já nevěděla odkud to má) abych byla jistojistě doma, v dalším z paralelních Murakamiho světů ... „ jsem už holt od malička naučený, že jakmile jednou něco nevím, honem to pádím zjistit do knihovny“ … a to i přesto, že … „zas tak moc mi na tom ale nesejde“ … a teď už to snad musí být jasné úplně všem, kdo je, jako já, pravidelně navštěvujete. Osobitý a nezaměnitelný způsob vyjadřování vás nenechá na pochybách, navíc, když se na scéně opět objevují další a další vodítka (mě např. vážně potěšilo setkání s ovčím mužíkem … „byl celý navlečený do pravých ovčích kožešin. Jen vepředu měl otvor pro obličej, a z něj hleděla dvě přátelská očka.“). „… ten ale zvláštně mluví, blesklo mi hlavou“ … vždyť to říkám, je to Murakami, tak co byste asi tak čekali než někoho záhadného se zvláštní mluvou? ... a že na pár takových narazíte :-). Takže, pokud máte chuť na další tajuplnou výpravu, nechybí vám kuráž pustit se do labyrintu záhad s až pohádkovou motivací, přitom si prohlížet kouzelné ilustrace, vydejte se na cestu. Přidanou hodnotou vám může být, pro někoho možná důležité, pro jiného zcela bezvýznamné a obyčejné, zjištění o knihovnách … úplně o všech … „… víš ty co? Tohle se přece děje v úplně každé knihovně. Víceméně.“ „V každé?“ Jednu „dobrou“ radu na cestu, stále mějte na paměti, že … „Já jsem já a už nic víc.“ … ať už vám ovčí mužík, nebo kdokoliv jiný, bude tvrdit, co chce. Ovčí mužík má totiž svůj „svět ovčích mužíků“ a vy, máte zase ten svůj! … tak si to pamatujte. Krátká snově pohádková výprava do bludišť, kde nikdy nevíte, jestli jste zvolili správnou cestu, dokud nedojdete na konec, labyrintu různých světů, které existují současně, splnila svůj účel, jako správná skoro „pohádka“ vám totiž na samém konci poskytne, ne vysvětlení (to u Murakamiho nečekejte), ale možná spíš takovou murakamiovsky geniální metaforickou přípravu … na to, když si zvolíte „špatně“, resp. když vás okolnosti, nebo, že by vaše podvědomí? (v jakémsi nejednoznačném, nepotvrzeném světě s nejasnými hranicemi, který nepovažujete za nepravděpodobný, a ani nijak výrazně nezpochybňujete jeho platnost), donutí, vydat se po předurčené cestě, po které, zdá se vůbec jít nechcete, a přesto odevzdaně kráčíte … byl to sen? … nebyl to sen? … a „novoluní se mezi nás vkladlo tichounce jak slepý delfín. … A nový měsíc od nás ledacos odejme.“

Pohádka? Nebo příběh s přesahem, který není pro každého? Krásná ilustrovaná kniha od světoznámého spisovatele. Tak všelijak by se dala uchopit. Nehledal bych ovšem za každou cenu rozuzlení textu. Sám v sobě mám jistý podtext vyprávění, který nikomu nebudu vnucovat. Více než pochopení, zaujme struktura a jednoduchost příběhu. Postavy, které vám na malém prostoru rozkvetou do poetických rozměrů. Příběh je bohatý a smutný. Ilustrace doplňují kolorit . Co více napsat... Přečtěte si...

Haló, knihomolové, chcete vědět, co se s vámi může stát, když budete pořád chodit do knihoven? Pozor, nevím, jestli vám to někdo řekl, ale je to ne-bez-peč-né!!! Takže opatrně, jo?

„Proč se něco takového musí stát zrovna mě? Vždyť jsem si jenom šel vypůjčit do knihovny knížku.“ To máš tak, chlapče, jsi prostě další z hrdinů Murakamiho podivných světů a těm se takové věci jednoduše zcela běžně stávají. Ale …„zaklepal jsem na ty dveře jen docela obyčejně“ … nj, ale přesto zvuky, které se ozvaly, byly zlověstné, copak jsi to neslyšel? Nevymlouvej se, vím, že jsi je slyšel moc dobře, jenže máš smůlu, jsi prostě TEN zvláštní hrdina, který se, z vůle autora, podřizuje svému osudu, tak nereptej a pusť se po cestě, kterou si pro tebe pan autor vymyslel … A vy, milí čtenáři, pokud prahnete něco se dozvědět o výběru daní v Osmanské říši, pak je Podivná knihovna pro vás to pravé místo. … „upřímně řečeno, až tolik jsem po tom neprahl. Je mi to znenadání přišlo na mysl po cestě ze školy, ani jsem nevěděl, jak.“ (str. 10) … čímž jsem chtěla ukázat, jak málo stačilo (kdyby mi těch pár úvodních vět někdo předčítal a já nevěděla odkud to má) abych byla jistojistě doma, v dalším z paralelních Murakamiho světů ... „ jsem už holt od malička naučený, že jakmile jednou něco nevím, honem to pádím zjistit do knihovny“ … a to i přesto, že … „zas tak moc mi na tom ale nesejde“ … a teď už to snad musí být jasné úplně všem, kdo je, jako já, pravidelně navštěvujete. Osobitý a nezaměnitelný způsob vyjadřování vás nenechá na pochybách, navíc, když se na scéně opět objevují další a další vodítka (mě např. vážně potěšilo setkání s ovčím mužíkem … „byl celý navlečený do pravých ovčích kožešin. Jen vepředu měl otvor pro obličej, a z něj hleděla dvě přátelská očka.“). „… ten ale zvláštně mluví, blesklo mi hlavou“ … vždyť to říkám, je to Murakami, tak co byste asi tak čekali než někoho záhadného se zvláštní mluvou? ... a že na pár takových narazíte :-). Takže, pokud máte chuť na další tajuplnou výpravu, nechybí vám kuráž pustit se do labyrintu záhad s až pohádkovou motivací, přitom si prohlížet kouzelné ilustrace, vydejte se na cestu. Přidanou hodnotou vám může být, pro někoho možná důležité, pro jiného zcela bezvýznamné a obyčejné, zjištění o knihovnách … úplně o všech … „… víš ty co? Tohle se přece děje v úplně každé knihovně. Víceméně.“ „V každé?“ Jednu „dobrou“ radu na cestu, stále mějte na paměti, že … „Já jsem já a už nic víc.“ … ať už vám ovčí mužík, nebo kdokoliv jiný, bude tvrdit, co chce. Ovčí mužík má totiž svůj „svět ovčích mužíků“ a vy, máte zase ten svůj! … tak si to pamatujte. Krátká snově pohádková výprava do bludišť, kde nikdy nevíte, jestli jste zvolili správnou cestu, dokud nedojdete na konec, labyrintu různých světů, které existují současně, splnila svůj účel, jako správná skoro „pohádka“ vám totiž na samém konci poskytne, ne vysvětlení (to u Murakamiho nečekejte), ale možná spíš takovou murakamiovsky geniální metaforickou přípravu … na to, když si zvolíte „špatně“, resp. když vás okolnosti, nebo, že by vaše podvědomí? (v jakémsi nejednoznačném, nepotvrzeném světě s nejasnými hranicemi, který nepovažujete za nepravděpodobný, a ani nijak výrazně nezpochybňujete jeho platnost), donutí, vydat se po předurčené cestě, po které, zdá se vůbec jít nechcete, a přesto odevzdaně kráčíte … byl to sen? … nebyl to sen? … a „novoluní se mezi nás vkladlo tichounce jak slepý delfín. … A nový měsíc od nás ledacos odejme.“