Město a jeho nejisté zdi

Haruki Murakami je opět tady - i se svými podněty mezi snem a realitou .... Právě tak, jako tok řeky tvoří komplikovaný labyrint, vinoucí se hluboko v zemských temnotách, větví se realita v našich nitrech do bezpočtu cest, rozbíhajících se všemi směry ... Pro mne kniha vyzněla jako kronika života vypravěče - od první lásky přes zmoudření a nalezení cesty života, kterou nám ukáže srdce .... Ve třech dílech knihy, začínající první láskou přes únik do města nejistých zdí ke konečnému prozření .... Je to četba náročná - a druhá část o nalezení knihovny ztracených srdcí rozsáhlá .... A proložená obvyklými motivy - jako je jazzová hudby, kočky i studna .... .... Položila svou ruku přes mou. ležící na stole. Pět hladkých prstů se tiše propletlo s mými. .... Jako kdyby tu navzájem splývaly a mísily se odlišné druhy času.... A tak se vypravěč cestou proti proudu řeky i času vyrovnává se sny - i realitou .... Vaše srdce je na tom stejně jako pták, co létá po nebi .... Ani vysoké zdi mu nezabrání, aby mávalo křídly. U tohoto autora mi nestačí jedno čtení - až se k němu vrátím, najdu jiné myšlenky .... P. S. K osvětlení doporučím přečíst autorův doslov.

Čakala som viac, takže som mierne sklamaná. Už pri Komturovej smrti mi vadila prílišná rozvláčnosť, zbytočné opakovanie motívov, ktoré použité prvý raz mali oveľa väčšiu silu. Tu tieto neduhy dotiahol Murakami na vyšší level -opakuje dokola tie isté informácie, dokonca celé vety od slova do slova (niekedy vetou na konci kapitoly začína nasledujúca kapitola - načo?) Príbeh je to trochu nudný, a myšlienkovo nič moc z môjho pohľadu. Nemá to silu a atmosféru jeho starších románov.