Cujo

King mě znovu přesvědčil, že k pořádnému hororu vlastně nepotřebujete žádné nadpřirozené monstrum. Stačí vzteklý pes, staré auto a pár špatně načasovaných náhod. A z obyčejného letního dne je najednou boj o přežití. Na Cujovi mě ale bavilo, že samotný pes vlastně není klasický „záporák“. Cujo byl původně hodný, přátelský pes, který miloval svého malého pána Bretta. Kvůli vzteklině se z něj ale stane vraždící bestie. King nám přitom dovolí nahlédnout i do jeho hlavy – Cujo nechápe, co se s ním děje, nerozumí bolesti ani vlastním reakcím. Je vlastně stejně tragickou obětí jako lidé, které napadá. Velkou část příběhu samozřejmě tvoří Donna a její čtyřletý syn Tad uvěznění v nepojízdném autě. Tady King opravdu umí. Vedro, žízeň, strach, vyčerpané dítě, matka, která ví, že musí něco udělat, ale nemá kam utéct… Čtenář přitom přesně ví, co venku čeká. Nejraději by na Donnu zakřičel: „Nechoď ven!“ – což je přesně ten druh čtenářského utrpení, který King umí servírovat dokonale. Ale Cujo není jen příběh o nemocném psovi. Pod hororovou slupkou se odehrává několik docela nepříjemných rodinných příběhů. Manželská krize Donny a Vica, Donnina nevěra, její nespokojenost s rolí ženy v domácnosti, Vicova pracovní a finanční nejistota, Tadovy skoro věštecké noční můry… A potom rodina Camberových – alkoholik a násilník Joe, submisivní Charity a její snaha zařídit synovi Brettovi lepší život, než jaký vede jeho otec. Tady je King možná ještě zajímavější jako psycholog než jako autor hororu. Ukazuje, jak se lidé mohou cítit uvěznění dávno předtím, než je někdo zavře do auta. Líbila se mi i práce s náhodou a nešťastnými okolnostmi. Všechno do sebe zapadá až děsivě dokonale: nepojízdné auto, nepřítomnost Joea, smazaný vzkaz, telefon, ke kterému se Donna nemůže dostat, Vicova služební cesta… Stačilo by, aby jedna jediná drobnost byla jinak… Cujo se tak stává symbolem pohromy, která prostě přijde a vy to víte. Čekáte vysvobození, protože už přece musí přijít. A ono přijde… jenže King si neodpustí ještě poslední ránu. Z hororu o vzteklém psovi se tak stává dost bolestivá kniha o mateřské lásce, bezmoci a o tom, že všechno se zachránit nedá. Musím ale říct, že mě místy trochu rušilo, jak se King opírá o představu chování vzteklého psa, která úplně neodpovídá skutečnému průběhu vztekliny. Cujo se chová spíš jako dokonale naprogramovaný zabiják než jako skutečně nemocné zvíře. Pokud ale tento fakt přijmete jako literární licenci, funguje to vlastně výborně.

Trochu jinačí kingovka, pořád je to horor, pořád tu je ten nepříjemný pocit při čtení některých pasáží, ale trochu nám tu chybí tu nadpřirozeno, což není vůbec na škodu, je to příjemná změna. Ale když už ne mystično tak tu máme neuvěřitelnou souhru náhod, která postavám v Cujovi moc do karet nehraje, ale jak všichni víme, občas se to tak sejde i doopravdy