Inštitúcia

„Jestli můžu opisovat od Ježíše Krista na kříži: „bude vám odpuštěno, protože nevíte, co jste učinili“. Myslím, že se nedá u pana Kinga říci „to jsem zvědav (á), zda přijde na něco nového?“ Ne, mistr je mistr, a Ůstav je zas něco jiného. Napínavé dobrodružství, plné očekávání, které vždy dokáže překvapit. Opět s příměsí tajemna, politiky a spousty smrti. Nenašel jsem nějaká významnější „hluchá“ místa. Příběh se rozjel, expandoval do hlav čtenářů svým hukotem a pak prostě explodoval. A vlastně ne zrovna v tomto pořadí. Citát: Otevřel jsem Firefox a vyťukal #!cloadofgriffin!# Kingovo příběhy mám nejraději ze všech těch knih, co jsem kdy přečetl. Jeho geniální zápletky a mnohdy krutě vypointované kapitoly už jsou snad normálem, který by neměl nikoho překvapit. A přesto právě proto překvapí vždycky. Líbí se mi ty narážky, kdy třeba jedna z postav řekne „uvidíme se zítra“ a Kingova poslední věta v dané kapitole, zní: „Už se nikdy neviděli“. Styl tohoto, jakoby prozrazení nastávajícího děje, je prostě perfektní. Čtenář jen očekává, proč už se jako neuvidí a to je na tom to nejmrazivější a nejnapínavější. Malá ochutnávka: Je čas, řekl Avery. Očekával, že se bude bát, a bál se od chvíle, kdy vešel do toho pokoje, který vypadal jako jeho pokoj, ale nebyl to jeho pokoj, a pak ho srazil na zem Harry Cross a on se bál ještě víc než předtím. Ale teď už se nebál. Byl napružený. Vybavil se mu úryvek písničky, kterou si jeho matka pouštěla z magnetofonu vždycky při úklidu: Budu volný. Ani v tomto příběhu není nouze o zvraty, které překvapí. Nechybí řádná porce brutality, krve, lítosti a smrti. Té hlavně, protože počet mrtvol v tomto příběhu je nepočitatelný. Je tu i spousta smutku, který asi mnohý čtenář nepobere a Pan King opět potvrdil, ze se nebojí žádného tématu a překračuje daná tabu současného světového smýšlení. Jo, mrazivé čtení, které jsem si neskonale užíval. Jen tak dál, Mistře! Citát: Když se tam dostaneš jako první, udělej na dveřích znamení křídou. Když se tam dostanu první já, smažu ho. PS: Jen jednou mě pan King zklamal v této knize. Někde okolo strany 90 píše o skupině Pantera a přiřazuje jí do kategorie gotické hudby. Což je špatně. Pantera je a vždy bude jen Heavy metalovým souborem, který trochu rozvinul tak zvaný Post-Trash. Tedy grove metal. S gotickým stylem nemá vůbec nic společného. A pak jsem si řekl, no a? Co chtít od muže, který se zasekl na Ramones? Na hodnocení tohoto dobrodružství to však nemá vůbec žádný vliv. (pět žlutých motýlků) Citát: Pověsti jsou samovolně vznikající dezinformace.

(audiokniha) Musím (i když nerada) přiznat, že Kingův styl psaní mi moc nesedí. Přitom zrovna tato kniha měla obrovský potenciál. Strhla mne do svého víru hned od první stránky, příběh byl napínavý a výborně vygradovaný. A zároveň uvěřitelný, protože tohle já na knihách oceňuji ;-). Luke mi byl sympatický a jeho i ostatních dětí v ústavu mi bylo líto. Samozřejmě jsem se sama sebe ptala, co to má všechno znamenat, proč a za jakým účelem k únosům dětí dochází. Kniha se mi líbila přesně do okamžiku, kdy se Lukovi podaří z ústavu utéct a on na své cestě odkrývá pravdu. To bylo také ještě hodně dobré :-). Ale to, jak autor vymyslel konečné řešení příběhu, se mi nelíbilo ani trochu. Navíc je právě tento závěr silně zdlouhavý a hlavně přehnaně americky akční. Kdyby nebylo skvělé interpretace Martina Preisse, který audioknihu načetl, dala bych ještě o jednu hvězdičku méně. I když zase na druhou stranu musím ocenit, že King své řemeslo ovládá opravdu bravurně, proto se domnívám, že si kniha ty čtyři poctivé hvězdičky, které jí dávám, nakonec přece jen právem zaslouží ;-).