Pod Kupolou

Nečetl jsem zas tolik děl od Kinga, ale Pod kupolí bylo zatím to nejlepší. Proč? Zejména kvůli psychologii a uvěřitelnosti každé z mnoha postav tohoto masivního díla. Není to román jen o tom, že maloměsto se ocitne v izolaci a my nevíme proč. Je to o psychologických dopadech, o tom, jak se ukazuje to nejlepší a zejména to nejhorší v lidech, když ztratí dohled a získají moc. King pracuje s postavami skutečně detailně a na více jak tisíci stranách se díky tomu neztratíte, ani se nezačnete nudit nebo ztrácet pozornost. Co je ale podle mě hlavním tématem románu? Odolnost davu a myšlení stáda. Tohle téma se proplétá a prosakuje celou knihou a myslím, že nádherně se završuje v závěru, který je tolika čtenáři (dle mého naprosto neprávem) kritizovaný. Kingovo Pod kupolí je totiž neuvěřitelně skvělý román od začátku do konce a na každé jedné stránce...

Tahle bichle s její tloušťkou je jako stvořená při časech Covidu, pro karanténu. Objevují se tu aktuální témata platíc i pro současný reálný svět. Dusná apokalyptická atmosféra s hororovým nádechem. Mnoho různých lidiček ať už kladných nebo záporných, nebo něco mezi tím. Hlavně dobře napsaných. Hodně svižně ubíhající změť se zažírá hluboko pod kůži. 900 stran jsem zažíval čtenářskou orgii. Mistrovské dílo - to zařadím bok po boku nesmrtelných autorových majstrštyků - Řbitovu zvířátek, Osvícení či Misery. Valí se to jako láva, ale potom tomu dojde šťáva a teče na místě. 140 zbývajích stran a já vím že se to tentokrát nestane. Chybělo mi že jsem nedostal uspokojivé odpovědi ohledně kupole. Kdo, proč a jak. (málo informací) To konečné vyústění je nijaké, nepřitažlivé přišlo mi zkrátka jako podvod. Taky vím že je to i můj problém, kdy jsem si v očekávání představoval bůhvíco. Když tohle zapomenu, tak těch 900 stran je neuvěřitelných...

Číst knihu Pod kupolí bylo jako cestovat rychlíkem č. 19 Stephen King do cílové stanice Chesters Mill. Karty byly rozdány hned na začátku a seznámení s aktéry - spolucestujícími proběhlo během prvních chvil příjemně svižné jízdy. Pak ale začala souprava zrychlovat a King mě svým vyprávěním vmáčkl do sedadla. S přihlouplým úsměvem jsem si akceleraci užíval a se zájmem sledoval rychle se měnící krajinu příběhu. Události se kolem jen míhaly, karetní hra se přiostřila a původní nevinné okouzlení z jízdy vystřídaly mnohem silnější emoce. Nadšení, napětí, bezmoc a vztek. A King ještě přidal. Zcela ochromen a fascinován zběsilou jízdou jsem ze svého místa hltal další a další zvraty příběhu a nechal se unášet na vlně emocí. A pak přišla cílová rovinka a když už to vypadalo, že kvůli šílené rychlosti vlak vykolejí nebo vybuchne a já se blaženě rozletím na tisíc světýlek, tak k mému zklamání souprava zpomalila a do konečné stanice dorazila už jen výletním tempem. Nic to nemění na tom, že jsem se zatraceně dobře bavil. A King mě tentokrát dostal, zmuchlal, zahodil a nemilosrdně zašlapal do země. Skvělé.