Čarodejník a sklo

Patřím k té skupině čtenářů, kterým nevadilo přerušení Pistolníkovy cesty za Temnou věží, aby mohli být svědky návratu do Rolandova útlého mládí – k událostem, co zformovaly jeho charakter. První polovina tohoto fantasy westernu je seznamovací: poznáváme prostředí, jednotlivé postavy, politickou situaci a společně s mladými pistolníky odhalujeme stahující se mračna spiknutí. Více prostoru však dostává Roland a jeho první láska (naštěstí dost komplikovaná, tudíž se mi růžovku podařilo přežít, aniž by mi bulvy v důlcích výrazněji rotovaly). V druhé polovině knihy nabírají události spád, přibývá prolité krve i temnoty. Nepopírám, že se občas King nechal unést k přílišné ukecanosti a nuda kroužila kolem jako mrchožrout, ale vždy byla včas zahnána oživením děje. Více než občasná roztahanost mě drtil místní žargon, kdy autor hrubě nadužíval přitakání „baže“ a „to tedy ano“, což společně s divně maglajzovitým závěrem ve stylu „Čaroděj ze země Oz“ mělo za následek nižší hodnocení oproti původnímu záměru. Čtenář opět nedostane zrovna mnoho odpovědí, ovšem ani otázek výrazně nepřibylo, celý díl působí tak trochu jako vata (to posoudím až po dočtení série), nicméně King je dostatečně schopným spisovatelem, aby taková literární vycpávka nebyla ztrátou času. Čtení jsem si po většinu času příjemně užívala, i když předchozí díly (včetně náročného prvního) hodnotím lépe. Čtvrtá hvězda je invalidní po amputaci dvou cípů...

Tady si King, více než jinde, povětšinu času povídá sám se sebou. Své já, zdá se mi, zhmotnil v Rolandovi, své polozapomenuté tužby promítl do Susan. Možná by se tato část měla jmenovat spíše Píseň o Rolandovi a Susan... Několikrát nastavované romantické intermezzo nese nepopiratelný Kingův rukopis a tak jsem se zvědavě nechala na hřbetě koně nést pomalým, houpavým krokem mládím Rolandovy překvapivě citlivé dušičky v době starosvětské krasomluvy a čarodějnic. Taky mi došlo, že kdyby se King vrhl do žánru romantických dramat, bezesporu by záhy - opět - stanul na špici autorského peletonu. I tentokrát mě totiž King spolehlivě vtáhl do pokračování svého temného příběhu ve věku středosvětských pistolníků. A konečně se dovídám, odkud se bere Rolandova posedlost Temnou věží.

V první pětině ještě dojíždí šílená hádankářská jízda, ale pak nastává další nekonečné putování a Roland cítí, že svým souputníkům dluží mnohá vysvětlení a že ho dohání minulost, se kterou se musí vypořádat. A tak začíná dlouhé předlouhé vyprávění. Jako bychom se rázem ocitli v úplně jiném světě, který je malebnou směsí středověku a Divokého Západu. Jako bychom začali číst jeden z těch klasických velkých milostných románů o skutečné, hluboké, osudové lásce, která nemůže skončit jinak než tragicky. Nevěřila bych, že King dokáže kromě napětí a strachu popsat i lásku tak, že ji cítíte, prožíváte. A hlavně jsem nic takového po přečtení předchozích dílů nečekala. Tohle skutečně snese srovnání s klasiky milostných příběhů. I když je to smutné čtení, protože ačkoli s hrdiny sdílíte jejich štěstí, tak zároveň celou dobu víte, že to nedopadne dobře. Ne nadarmo je tento díl uvozen citací z Romea a Julie. Od samého začátku, kdy se ti dva setkají, je vám jasné, že nemají nejmenší šanci, že se potkali v nesprávný čas, v nesprávné době a že za to krutě zaplatí nejen oni. Přesto je to nádherný příběh, po jehož přečtení budete Rolanda milovat víc než kdy dřív. Tím to však ještě nekončí. Jsme zhruba ve čtyřech pětinách tohoto dílu a před námi je ještě ta poslední, která nás vrátí zpátky k pětici přátel hledajících cestu k Věži. „Pětici přátel,“ ta slova jsou teprve teď skutečná. Teprve teď si všichni uvědomí, čím jeden pro druhého jsou. A to je možná to, co je na tomhle díle nejdůležitější. Co se týče emocí a působení na čtenářovy city, pan King se tentokrát skutečně vyřádil. Jsem vážně zvědavá, co bude dál. :o)