Nejlepší knihy, které jsme četli v roce 2025

Jitka

Vybrat nejlepší knihy uplynulého roku je pro mě vždycky náročné. Přečetla jsem totiž poměrně velké množství knížek, které mi zůstaly v hlavě. Pokud bych ale měla vybrat skutečné TOP tituly, byly by to Píseň L. a Zlá babička.

V románu Píseň L. se autorce Veronice Opatřilové skvěle podařilo zachytit ne úplně obvyklé podoby lásky, a to prostřednictvím velmi poetického jazyka. Má dar splétat krásné věty i souvětí a udržet čtenáře u knihy připoutaného, i když se v příběhu vlastně „neděje“ mnoho událostí. Právě atmosféra a jazyk jsou tím, co z této knihy dělá výjimečný čtenářský zážitek.

Zlá babička z pera Dity Kůttové je naopak emočně silný venkovský román, který vás přinutí zamyslet se nad nespravedlností osudu a nad tím, že ne každého člověka může potkat štěstí, i když se ničeho zásadně špatného nedopustil. Kniha je nesmírně čtivá a vede k úvahám o tom, zda lidi někdy nesoudíme příliš rychle. Nikdy totiž nemůžeme vědět, čím si prošli.

Lucka

Jako první musím dát knihu Svůj vůz i pluh veď přes kosti mrtvých od Olgy Tokarczukové. Tuhle knihu jsem četla v období, kdy jsem začala víc přemýšlet o svém vztahu ke zvířatům, a taky o tom, jestli je konzumace masa skutečně nutnost, nebo spíš zvyk, který už pro mě nedává smysl. A právě v tomhle rozpoložení ke mně román Olgy Tokarczukové promluvil s nečekanou silou.

Hlavní hrdinka, svérázná a nekompromisní Janina Dušejková, žije v malém městečku nedaleko od hranic s Českou republikou a s intenzivní citlivostí vnímá utrpení zvířat i lidskou nadřazenost nad přírodou. Když se v jejím okolí začnou dít podivné vraždy, při kterých umírají zapálení lovci, čtenář se velmi rychle ocitne v morálně nepohodlné, ale fascinující pozici, kdy fandí „vražedkyni“, která se mstí jménem těch, kteří se bránit nemohou.

Tokarczuková dokáže s lehkostí a ironií otevřít těžká témata jakým jsou etika, spravedlnost, ekologie i lidská zaslepenost. Přesto kniha nepůsobí těžkopádně ani moralisticky ba naopak je velmi čtivá, místy až zábavná, a myšlenkově nesmírně podnětná. Není proto divu, že autorka získala Nobelovu cenu za literaturu. Tenhle román ve mně zanechal stopu nejen jako skvěle napsaný příběh, ale i jako kniha, která mi pomohla ujasnit si vlastní postoje a hodnoty.

Druhým románem je pak Trýzeň od Pirkko Saisio, autorka která mě svou kvalitou přesvědčila již v Helsinské trilogii a je jen škoda, že do češtiny zatím nebylo přeloženo víc jejich děl. Kniha Trýzeň čtenáře provede napříč dějinami několika století, přičemž všechny časové roviny propojuje jeden nenápadný, ale symbolicky nesmírně silný předmět a to šperk. Právě ten se stává tichým svědkem lidských osudů, vášní, krutostí i tužeb, které se v různých obdobích mění, a přitom zůstávají překvapivě podobné.

Kniha je, jak je u této autorky už zvykem, napsaná vybroušeným, precizním jazykem, který má obrovskou literární sílu, a přesto nepůsobí odtažitě. Ačkoliv se jedná o rozsáhlejší román, čte se lehce a plynule. Velmi rychle vás pohltí nejen samotný děj, ale i kvalita vyprávění a práce s atmosférou jednotlivých epoch.

Po dočtení ve vás příběh ještě dlouho rezonuje. Osudy postav, které se odehrávají v různých stoletích, se v mysli propojují a zanechávají pocit, že jste právě prošli něčím větším než „jen“ jedním románem, ale spíš literární zkušeností, která se k vám bude vracet ještě dlouho poté, co knihu zavřete.

Kristí

Ve vánočních knižních tipech jsem zmiňovala jednu ze svých nejlepších knih uplynulého roku, Mladého Munga. K té se proto nyní vracet nebudu, i když by rozhodně neměla uniknout vaší pozornosti. Ráda bych se ale zastavila u pokračování a zároveň završení Helsinské trilogie finské autorky Pirkko Saisio, Protisvětlo a Červená kniha loučení, které vyšly v jednom svazku. Saisio dovádí svůj jedinečný autobiografický projekt k mimořádně působivému finále. S neobyčejnou otevřeností a literární přesností se vrací k vlastním vzpomínkám, vztahům i k formování identity. To vše zachycuje vybroušeným, pečlivě voleným jazykem, který však nepostrádá místy lyričnost.

Také nejnovější dílo publikované v češtině od jihokorejské nobelistky Han Kang, Neloučím se navždy, patří mezi to nejlepší z loňského roku. Román vychází ze skutečných historických událostí spojených s masakrem na korejském ostrově Čedžu v letech 1948–1949, kdy byly v rámci státních represí proti domnělým odpůrcům režimu zabity desítky tisíc civilistů. Tato tragédie byla po dlouhá desetiletí potlačována a z korejské kolektivní paměti téměř vymazána. Autorka ji do románu nezasazuje jako historickou rekonstrukci, ale jako bolestnou přítomnost, která dál prostupuje životy dalších generací. Kniha ukazuje, že trauma není uzavřenou kapitolou dějin, ale něčím, co přetrvává v krajině, v tělech i v mlčení.