Svůj vůz i pluh veď přes kosti mrtvých

Svůj vůz i pluh veď přes kosti mrtvých už sice vyšlo česky před několika lety, ale nějak jsem tu knihu dosud přehlížela. Teprve beseda s autorkou na Světě knihy mě pro ni zaujala, a to už tím příběhem, jak vlastně vznikla. Zároveň i sama Olga Tokarczuk se mi svou povahou a lidskostí, kterou při rozhovoru projevila stala ještě o chlup bližší – zjistila jsem, že máme mnohem víc společného, než jsem tušila, a to jsem ještě neměla zdání, jak mi sedne hrdinka a vypravěčka téhle knihy. Paní Jana pro mě byla skvělá, a i když sama teda nejsem žádný nadšenec do astrologie, k ní tahle záliba vlastně neskutečně sedla. Především bych si s ní ale rozuměla v tom, jak vnímá vztah mezi zvířaty a lidmi, protože já sama občas víc cítím s „němými tvářemi“… Jejich skon třeba v knihách zpravidla obrečím víc než smrt člověka (výjimky existují, nebojte). Tokarczuk si prý chtěla trochu vydělat, a protože tehdy (a to možná platí stále) byly v kurzu detektivky, rozhodla se jednu taky napsat. A tak kniha začíná úmrtím, ale brzy zjistíte, že se nobelistka poněkud nechala unést. I když jsem brzy začala tušit, jak se to všechno vlastně má, nejde o tradiční případ pro šedé buňky mozkové. Bavilo mě, jak má paní Jana pro každého speciální pojmenování, stejně jako mi přišla zábavná její představa Česka coby země snů, kde se zvířatům určitě daří lépe. Ve vší té potrhlosti mi prostě sedla, i když zároveň chápu, že to není pro každého. =) Jsem rozhodnutá určitě kouknout i na film, navíc když ho natočila Agnieszka Holland. Ostatně jsem také četla vydání s filmovou obálkou, takže to je pro mě teď takové must see. PS: Ve svých poznámkách k recenzi jsem našla číslo 1600 a bohužel vůbec netuším, co by to mohlo znamenat. Pokud má někdo nápad, co jsem tím snad mohla myslet, dejte vědět… =D