Protisvětlo + Červená kniha loučení

každá z knih autofikčního bildungsrománu Helsinské trilogie je stylově i obsahově velmi odlišná, spojuje je ovšem intence, že existence je historicky podmíněná, identita proces, paměť konstrukce, sexualita součást politického i intimního prostoru, dospívání konflikt výchovy a zkušenosti nejvíc mne zaujalo PROTISVĚTLO, pro ten neobvyklý prožitek roku 1968, který 18letá vypravěčka tráví v izolaci od všeho zásadního politického dění, mimo svou vlast, mezi jeptiškami švýcarského sirotčince, právě proto má dostatečný odstup a tím i prostor pro zvažování všech kulturních, národních, sociálních a politických rozdílů a rovněž pro poznávání sebe sama = teprve se znalostí posledního dílu trilogie se - jak bych nejlépe řekl: "do plného světla" dostávají všechny náznaky její homosexuality a budoucího coming-outu a taky odlišnosti soudobých ideologií a následná deziluze ze světového vývoje; možná odtud i název: při "protisvětle" vidím jen obrys, siluetu, tedy základní tvar, ale ne detaily (sebe, své minulosti, skutečnosti...) = je to metafora procesu sebeidentifikace, svého místa ve světě (mimochodem jeden příznačný moment průvodního sebepopření: vypravěčka udá jeptišce svou kamarádku, obviní ji z lesbicismu) ČERVENÁ KNIHA LOUČENÍ líčí uměleckou queer komunitu v Helsinkách 70. let, kdy vypravěčka formuje svou hereckou i sexuální identitu, ústřední linkou vyprávění jsou její bolestné rozchody (především když partnerka neunese rodičovskou roli); snaží se uspořádat fragmenty svých vzpomínek a rozloučit se - s láskou, s mládím, s politickými iluzemi, se vsugerovanými představami o sobě samé