Lehko se vám může stát, že knihu odložíte jako soubor zručně napsaných básní o banalitách. Ale byla by to škoda. Sbírka se rozezní až plynutím skrze vícero textů, jejich skládáním k sobě. Úběžník sbírky je malý vypravěč, chlapec sdílející v básních svou každodennost, a to do velké míry svá snění a svoje hry. Ale i strachy, křivdy, bolesti, zážitky nepochopení, odmítnutí a násilí. A najednou jste blízko u jeho nitra a věříte mu to a jste okouzlení a dojatí, jako když se vám otevře dítě nebo zranitelný dospělý. A pak poznáte, že jazyk sbírky, stylizovaný částečně jako nehledaná výpověď dítěte, je vlastně krásný a výborně zvolený. Rýmy by těmto básním tolik neslušely. Knihu si nakonec řadím do desítky nejlepší poezie pro děti. Předškolačce jsem ji četla víckrát, oblíbila si ji stejně jako já. V hlavě mám brouka V hlavě mám brouka. Šeptá mi smutná slova. Mám v hlavě brouka, on mi tam bydlí, má tam svou postel a svou židli. A jak to vím? Říkal to táta, když jsem se ho ptal, proč na světě nejsou všichni šťastni, proč jsou i děti, které nikdo nemá rád.

Asi jsem to nepochopila. Nebavilo mě to ani se mi to nelíbilo. Ilustrace i text. Pokud to měly být básničky, tak by se měly aspoň trochu rýmovat, aby se to lépe četlo. Takto to bylo málo čtivé, kostrbaté. Za mě ne.