Tma se mne dotýkala

Opět velice dobrá sbírka autora, jenž oplývá mimořádným citem pro řekněme básnickou atmosféru. Najdeme zde tradičně texty murrerovsky snové, nostalgické, romantické, místy až dekadentsky výlučné, meditativní, pracující s lapidárností, fragmentárností, paradoxem a brilantní pointou, ozvláštňováním kontextu, napětím ve vztahu titulu k obsahu, ale i pár čísel jaksi religiózních/transcendentálních a také milostných/vztahových. Prostě starý a stále dobrý Murrer: Na počátku jara se zdá, že podzim ještě nepřišel Je melancholie v pomalém míchání kávy filigránskou lžičkou v opuštěné místnosti. Je nostalgie v pomalém míchání kávy v opuštěné kavárně. V cigaretovém kouři jsou zakleta dávno minulá gesta. Hlasy z ulice obtěžují. Určitým úskalím je to, že Murrer je svou poetikou zjevně sice koherentní, ale současně i poněkud monotónní. Přečetl jsem v uplynulých dnech vícero jeho starších sbírek, z nichž nejmladší bylo Nouzové zastavení času z roku 2007, a nelze říct, že by se jeho tvorba za oněch jedenáct let (tj. do vydání sbírky Tma se mne dotýkala) kamkoli posunula. Sbírky se liší jen jemnými odstíny a samozřejmě i počtem zdařilejších básní a cyklů. Tvůrčí dynamika určitě není nutnou podmínkou kvalitního básnického díla jako celku, avšak najde-li autor svou polohu a setrvává-li v ní po řadu sbírek a let, musí zkrátka počítat s tím, že se vystaví určitému nařčení z jednostrunnosti, seberecyklace atp. Mně murrerovský básnický svět vyhovuje, mám jeho poetiku rád, šlápnutím vedle jsou podle mě jen vztahové/milostné básně (Stíny; Je to starý příběh; Les z kostí), v nichž se jeho nostalgická obraznost a metaforika (která jinak funguje, resp. jinde ji akceptuji) místy dostává na hranici kýče. Nicméně sbírek vydal řadu (většinu, zejména z těch novějších, zatím neznám) a variuje-li tyto postupy podnes, je otázkou, zda nakonec neudolají i mě. Na okraj si neodpustím jedno pravopisné a věcné rýpnutí: Na straně 42 najdeme báseň nazvanou Oswieczim-Brzezinka (sic!). Ani obsahově nepatří k nejlepším, pracujíc s dosti otřelými stereotypy („nasednout do svého německého auta / a odjet do nejbližšího supermarketu“ – wtf?) usiluje o veskrze lacinou sugestivitu. Největší chybou autora i redakce/korektury je ovšem její titul. Pravopisně je asi na takové úrovni, jako bychom psali *Přácha místo Praha. A zadruhé příliš nedává smysl, že se autor pokoušel o její nazvání v polštině. Jednalo se o německý nacistický vyhlazovací tábor Auschwitz-Birkenau, čili psát jej mohl buďto takto, anebo zažitým českým exonymem Osvětim-Březinka. Nic jako Oświęcim-Brzezinka neexistovalo a neexistuje: dobově se lágru říkalo jinak, dnes Poláci užívají výhradně německé pojmenování a ani obec, resp. město, kde se lokalita v současnosti nachází, nenese takto dvoučlenný název (to jen pro případ, snažil-li se Murrer touto toponymickou nesmyslností/necitlivostí vyjádřit, že mu jde o dojmy z Osvětimi v dnešních časech). Což ovšem nic nemění na tom, že v přítomné sbírce jinak čteme spoustu opravdu skvostných básní: Na cestách Na cestách mezi těmi lesy, které jsou tam, cítím se být tady. Na cestách mezi těmito poli, které jsou tady, jsem tam. *** Ve vzpomínce jsem prošel farskou zahradou a pustil se polem k řídkému hájku Krajina je mírná, slunce vysoko. V dlani mám osikový list. *** Neděle kdysi dávno Je neděle, prázdná jako všechny neděle v čase bez času… Třídou Sboru národní bezpečnosti tiše prochází průvod lam, velbloudů a slonů. Šedí lidé z chodníků tiše pozvedají tváře a dívají se na zvířata opatrně, jako by se báli trestu za tu podívanou. Z rádia zní hlas nějakého komunisty. *** Stíny Stíny se lámou Padají se zdí Drolí se do tmy Jsem stín