Hlasy ryb

SMUTNÝ LISTOPAD Je smutný listopad. Jsem v krajině a prší. Poraněné zvíře leží v noře, jazykem rány si vylizuje. Včera byl lov. Jiná zvířata již odnesli mrtvá. Všichni jsme oběti, všichni jsme lovci. Krev bubnuje na naše duše jako na plech kapky deště. O mrtvých jen pravdu.

Jakkoli jsem u předchozí Murrerovy sbírky (Tma se mne dotýkala) vyjádřil určitou skepsi a domněnku, že poněkud uvázl na místě (byť v poloze a formě, která se mi líbí), musím se po četbě Hlasů ryb korigovat: Tahle knížka zachovává vše skvělé, co na básníkově tvorbě je, ale zároveň přináší určité obsahové a náladové osvěžení. Dostává se do osobnější, introspektivní, hořčeji melancholické noty: „Za jeden den radosti / sto dní smutku.“ Místy bezmála rezignované: „Vše dosud / byl osud.“ Snad se do tohoto prohloubeného, tesklivějšího tónu nějak promítla autorova osobní situace, svůj vliv však jistě měly i vnější okolnosti společenské, pandemie či politické klima – na pár místech to tam lze vycítit, byť jinak a obecně je Murrer básníkem velmi nečasovým. Přičemž opět – jako v předchozích sbírkách – brilantně pracuje s paradoxy a pointami, s překvapováním a nenaplněnými očekáváními. Nechybí samozřejmě ani autorův charakteristický smysl pro fantaskno a bizarno, v podstatě lze říci humor, byť absurdní, někdy kousavý či černý. Čtenáře ohromí silnými a nekompromisními texty hned na prvních stránkách (zejm. Tajné dveře; Odsouzen; Štěstí; Bezstarostný), ale dobré jsou prakticky všechny. Poznamenal jsem si jich celou řadu, mj.: Abych to jednou zase uměl taky; Mně se stýská; Rady; Sníh; Nevcházej do těch míst; Usedni k mému stolu; Co dovolím síle nově nabyté; Sejmi z nás břímě. Z druhého oddílu pak tyto: Hluboko ve mně; K nebeskému městu; Ze závěti; Opuštěný dům; Nesmím se bát; Bolesti; Sám sobě se nevyhnu; Oration interior; Úzkost; Tiše; Časné ráno; Jiné světy; Vpřed [to je velice zvláštní text, ve sbírce ojedinělý, patrně společensko-politicky satirický, aniž už bych byl schopen rozšifrovat určitější souvislosti] a Co mne dnes čeká. Jen škoda nepečlivé redakce/korektury – na straně 21 je úplně zbytečná chyba („Nepustil bych se ke *druhém břehu“). Sehnsucht und Rücktritt Zasněžené vrcholky hor září v dálce jako obraz jiného světa, jako ideál. Ach, smět tam volně běžet s jednorožci, s divokými býky. V letu orla stoupat, prorazit lebku mrazivého obra a vzlétnout až k nejvyšším větvím Yggdrasilu. Nikdy nebudu v té třpytivé krajině. Je tak daleko, tam není možno dojít. I kdybych se po veliké námaze přece jen vyšplhal vzhůru, ta nádhera, to očarování by se skrylo, a já bych ten přelud spatřil zase jen v další nedostupné dálce. *** Stopy Prší, vítr sténá. Na bičované zemi stopy. Kdo tudy kráčel v takovém nečase? To já, to jsou moje šlépěje. Ohlížím se, abych se potěšil otisky nohou sebejistě kráčejících k nadějnému cíli. Ale ty stopy mne obklopují jako hradba. Vždyť já žádný cíl nemám, jen v kruhu sám kolem sebe chodím. *** Oráč a ďábel Je ráno časné, téměř ještě noc, šerá tma halí mne pod klenbou hvězdozlatou. Radlice pluhu zem krájí lehce, tu kůň svaly napjal a zabral silněji, nějaký kámen do cesty postavil se asi. Nebyl to kámen, to ďábel byl a já ho vyoral. Asi tam spal, jako myš, jako medvěd, jaro dosud nevzbudilo ho ze zimního klidu. Ještě kouří se z rozorané země, ještě hroudy voní, ještě voda v potoce divoce se žene přes balvany, ještě z lesa dívá se na mne stejná liška. A přece svět zcela se proměnil. V tom novém světě ve víru točím se, pět metrů nad zemí v objetí ďábla. *** Ráj Kdysi šel jsem rájem, ale přinesl jsem si odtamtud něco na botě a po pokoji to rozšlapal. Můj kus ráje na zemi.