Silvuple

Další velice povedená sbírka Ewalda Murrera, jež se obecně vzato ničím nevymyká parametrům a charakteristikám jeho básnické tvorby, jež jsem popisoval už u jiných sbírek. Příznivce jeho díla tedy ničím nezklame a kritiky ničím nepřekvapí. Osobně tedy obdivuju mj. to, jak je Murrer schopen při tak intenzivní produkci (kdyby to nebylo tak dobré, řeklo by se až nadprodukci) nových básnických knih, které vydává každým rokem, leckdy i víc než jednu, a nezřídka v mnohem objemnějším formátu než útlounké/ý Silvuple, setrvale si držet tak vysokou laťku. Ty básně totiž sice vycházejí ze stále stejných tvůrčích principů a poetických světů, které se v jeho tvorbě konstituovaly už dávno (a zčásti do ní přešly již z tvorby jeho otce Ivana Wernische, byť je Murrer po svém modifikoval a obohatil), nicméně ve svém konkrétním obsahu, znění a bravuře jazyka a stylu jde pochopitelně o nové texty, z nichž každý si musel žádat značnou invenci. Však je taky jedním z hlavních rysů fantaskno, nastiňování a utváření nových, jiskrně osvěživých realit. A pak ta hravost, v dílčích, jemných aspektech stále překvapivá. A nostalgie, jakási subtilní tesknota, zde – v Silvuple – možná o fous silnější než v jiných sbírkách. Jen škoda drobného překlepu na s. 30, kde je ve čtvrtém verši básně Příběh slovní spojení „tišší muži“ namísto pravděpodobnějšího „tiší muži“ (teoreticky by tam samozřejmě mohla být i první forma, ale v rámci celé básně by postrádala logiku, není tam žádné srovnávání). Za nejzajímavější básně pokládám tyto: Tam cukr je sladší; Za dveřmi; Smrt; Všechno změnit; Procesí; Návrat z cest; Ranní lov; Obzor je šálivý; Nikdo na mě nevzpomíná; Stesk; Ty krásné časy. Ale pěkných a povedených básní je v knížce mnohem víc. Všechno změnit Jsem cizí v cizím světě, cizí jiným, sobě cizí. Pohledy lidí mnou pronikají, jsem jim nehmotný. Jak to změnit? Do jiné půjdu kavárny. V mlází zvíře chytím si statného hřbetu, ujedu k zítřkům, vjedu do dnů budoucích. Vstříc novým studním, vstříc hadům v pramenech stočeným. Sejmu z ramen šedý plášť, z očí závoj sejmu. *** Za dveřmi Tyto dveře nech zavřené, v pokoji za nimi je papírová hlava. Jejími ústy vane průvan, zní to, jako by něco říkala. Zatímco hlava mluví, ruce podobné malým zvířatům nepokojně pobíhají z rohu do rohu, tam a sem. Nohy do stěn kopou.