Zahradní slavnost, Odcházení

Zahradní slavnost jsem četla už kdysi dávno, ale poněkud jsem ji pozapomněla. A Odcházení jsem nečetla nikdy. Tak jsem si říkala, že by bylo fajn jednu hru si připomenout a s tou druhou se seznámit. A bylo to setkání vcelku příjemné, i když tematicky dosti závažné. Zahradní slavnost zobrazuje bezúčelnost a bezobsažnost některých úřednických šimlů, které se tváří důležitě, ale za rádoby důležitými a vzletně znějícími frázemi úředníků či papalášů se skrývá jen prázdnota a nenaplněnost. Výsměch v podobě jednání našeho hlavního hrdiny jen dokazuje tuto prázdnotu a nenaplněnost. Pravdou však je, že se mi tato hra v některých momentech nečetla zrovna snadno, musela jsem si některé repliky číst víckrát, abych porozuměla. Václav Havel byl mistr slova, to bezesporu. Postavy tu doslova žonglují se slovy, šermují s nimi a bodají se jimi navzájem a já se občas přistihla, že nestíhám. Ale to je především chyba na mé straně. Odcházení se mi zdálo čtenářsky trochu přístupnější a srozumitelnější. Toto drama pode mého poodhaluje jednak těžkosti toho, když člověk po letech odchází z funkce - resp. co člověk prožívá, když odchází. s čím se smiřuje, nad čím přemýšlí, jaké má možná očekávání, na co naopak vzpomíná a jak sebereflektuje svoji činnost. A jak jsme vlastně každý nahraditelný, jako by po nás vlastně nic nemělo zůstat a že nový, nastupující osoba převálcovala vše, co po nás zůstává. A co když odcházející člověk žil po celou dobu v bublině a až se svým odchodem zjišťuje, co o něm lidé soudí? Spousta, spousta otázek, každý si odpovědět musí sám. Budu si muset Odcházení asi ještě jednou přečíst - domnívám se, že mi některé věci asi unikly. Nicméně za pozornost tyto dvě hry určitě stojí a určitě je mohu doporučit. Jen je třeba větší trpělivosti a většího soustředění, aby člověk porozuměl. Toto není literatura určená k odpočinku, to dozajista ne... Ale za přečtení stojí.

Dvě divadelní hry, které od sebe dělí prakticky jeden celý umělecký život. Obě hry nesou punc geniality, byť každá z poněkud jiného důvodu. Zahradní slavnost je dokonale absurdní hra: zdánlivě seriozní společenské události se postupně mění v podivuhodné panoptikum, které stále více získává tragikomický rozměr - i proto, že v řadě aspektů připomíná tehdejší oficiální proklamace a rétoriku doby. Skvělé dialogy pak mají místy až bernhardovský charakter. Odcházení vzniklo na základě zkušeností autora z jeho politického působení. Ze způsobu, jakým Václav Havel předpověděl vývoj politické kultury (či spíše nekultury - můžeme to nazvat přímo arogancí moci a hulvátstvím) až mrazí. Názorové veletoče, podbízení svého času mocným, majetkové podvody (kolik politiků mělo problémy prokázat financování bytů nebo penzionů) - stačí jen pozorně naslouchat hrdinům hry. Deziluze z politiky, absence slušnosti a korektních názorů tam, kde vítězí neomalenost a primitivní populismus - velmi by mě zajímalo, jak se autor cítil, když hru psal (no veselo mu určitě nebylo). Zahradní slavnost mě oslovila více svou dokonalou koncepcí a skvělými dialogy, byť film Odcházení, který jsem viděl dříve než jsem četl hru, se mi též velmi líbil.

Dvě divadelní hry, které od sebe dělí prakticky jeden celý umělecký život. Obě hry nesou punc geniality, byť každá z poněkud jiného důvodu. Zahradní slavnost je dokonale absurdní hra: zdánlivě seriozní společenské události se postupně mění v podivuhodné panoptikum, které stále více získává tragikomický rozměr - i proto, že v řadě aspektů připomíná tehdejší oficiální proklamace a rétoriku doby. Skvělé dialogy pak mají místy až bernhardovský charakter. Odcházení vzniklo na základě zkušeností autora z jeho politického působení. Ze způsobu, jakým Václav Havel předpověděl vývoj politické kultury (či spíše nekultury - můžeme to nazvat přímo arogancí moci a hulvátstvím) až mrazí. Názorové veletoče, podbízení svého času mocným, majetkové podvody (kolik politiků mělo problémy prokázat financování bytů nebo penzionů) - stačí jen pozorně naslouchat hrdinům hry. Deziluze z politiky, absence slušnosti a korektních názorů tam, kde vítězí neomalenost a primitivní populismus - velmi by mě zajímalo, jak se autor cítil, když hru psal (no veselo mu určitě nebylo). Zahradní slavnost mě oslovila více svou dokonalou koncepcí a skvělými dialogy, byť film Odcházení, který jsem viděl dříve než jsem četl hru, se mi též velmi líbil.