Zahradní slavnost, Odcházení

Zahradní slavnost jsem četla už kdysi dávno, ale poněkud jsem ji pozapomněla. A Odcházení jsem nečetla nikdy. Tak jsem si říkala, že by bylo fajn jednu hru si připomenout a s tou druhou se seznámit. A bylo to setkání vcelku příjemné, i když tematicky dosti závažné. Zahradní slavnost zobrazuje bezúčelnost a bezobsažnost některých úřednických šimlů, které se tváří důležitě, ale za rádoby důležitými a vzletně znějícími frázemi úředníků či papalášů se skrývá jen prázdnota a nenaplněnost. Výsměch v podobě jednání našeho hlavního hrdiny jen dokazuje tuto prázdnotu a nenaplněnost. Pravdou však je, že se mi tato hra v některých momentech nečetla zrovna snadno, musela jsem si některé repliky číst víckrát, abych porozuměla. Václav Havel byl mistr slova, to bezesporu. Postavy tu doslova žonglují se slovy, šermují s nimi a bodají se jimi navzájem a já se občas přistihla, že nestíhám. Ale to je především chyba na mé straně. Odcházení se mi zdálo čtenářsky trochu přístupnější a srozumitelnější. Toto drama pode mého poodhaluje jednak těžkosti toho, když člověk po letech odchází z funkce - resp. co člověk prožívá, když odchází. s čím se smiřuje, nad čím přemýšlí, jaké má možná očekávání, na co naopak vzpomíná a jak sebereflektuje svoji činnost. A jak jsme vlastně každý nahraditelný, jako by po nás vlastně nic nemělo zůstat a že nový, nastupující osoba převálcovala vše, co po nás zůstává. A co když odcházející člověk žil po celou dobu v bublině a až se svým odchodem zjišťuje, co o něm lidé soudí? Spousta, spousta otázek, každý si odpovědět musí sám. Budu si muset Odcházení asi ještě jednou přečíst - domnívám se, že mi některé věci asi unikly. Nicméně za pozornost tyto dvě hry určitě stojí a určitě je mohu doporučit. Jen je třeba větší trpělivosti a většího soustředění, aby člověk porozuměl. Toto není literatura určená k odpočinku, to dozajista ne... Ale za přečtení stojí.

Dvě divadelní hry, které od sebe dělí prakticky jeden celý umělecký život. Obě hry nesou punc geniality, byť každá z poněkud jiného důvodu. Zahradní slavnost je dokonale absurdní hra: zdánlivě seriozní společenské události se postupně mění v podivuhodné panoptikum, které stále více získává tragikomický rozměr - i proto, že v řadě aspektů připomíná tehdejší oficiální proklamace a rétoriku doby. Skvělé dialogy pak mají místy až bernhardovský charakter. Odcházení vzniklo na základě zkušeností autora z jeho politického působení. Ze způsobu, jakým Václav Havel předpověděl vývoj politické kultury (či spíše nekultury - můžeme to nazvat přímo arogancí moci a hulvátstvím) až mrazí. Názorové veletoče, podbízení svého času mocným, majetkové podvody (kolik politiků mělo problémy prokázat financování bytů nebo penzionů) - stačí jen pozorně naslouchat hrdinům hry. Deziluze z politiky, absence slušnosti a korektních názorů tam, kde vítězí neomalenost a primitivní populismus - velmi by mě zajímalo, jak se autor cítil, když hru psal (no veselo mu určitě nebylo). Zahradní slavnost mě oslovila více svou dokonalou koncepcí a skvělými dialogy, byť film Odcházení, který jsem viděl dříve než jsem četl hru, se mi též velmi líbil.