Skličující a depresivní tím spíš, že je to tak autobiografické. Havel své zkušenosti s vězením i životem po něm promítl do Leopolda, který dobrovolně vězní sám sebe ve svém bytě a čeká na to, až ho uvězní jiní. Na druhou stranu, jak už je u Havlovych absurdnich dramat zvykem, je i Largo desolato hodně vtipné.

Hry Václava Havla jsou určitě nejvýznamnějším českým příspěvkem světovému absurdnímu divadlu. Largo Desolato sice leží ve stínu skvostů jako Audience a Vernisáž, ale co do kvality se jim vyrovná, o čemž svědčí i její úspěch v zahraničí v době, kdy náš stát ještě nezvládl Havlovu tvorbu ocenit. Largo Desolato je, tak jako množství dalších her, provázáno s Havlovými peripetiemi v tehdejší totalitní době. Havel jej napsal po svém několikaletém uvěznění, a tuto dvou zkušenost uplatňuje prostřednictvím filosofa Kopřivy, který je v průběhu hry systematicky psychicky devastován nejistotou. Hrozí mu totiž, že ho "oni" odvedou, ale zároveň je možné, že zůstane svobodný a "oni " ho nechají na pokoji. Nicméně tahle nejistota, pramenící ze ztráty snad všech životních jistot, je zřejmě podle závěru knihy horší než cokoli, čím mu "oni " hrozí. Ubohý kopřova. Já, jako milovník absurdního dramatu, jsem si Largo Desolato nevyhnutelně zamiloval. Je zde skvěle vykreslena hrdinova bezmoc a úzkost z očekávání, podobně jako v Beckettově Čekání na Godota, ale zde je částečně převrácena. V Godotovi hlavní hrdinové marní čas, protože čekají na lepší zítřky, které jim Godot přinese, v Largo Desolato hlavní hrdina neví, co má očekávat -neboť kafkovští úředníci, kteří vyřizují jeho záležitosti, věci matou. Neví, co s ním bude dál, a pomalu se v této absurdní situaci dostává do naprosto desolátního stavu.