Chyť zajíce, ať ho máš!

Přestože mě Havlovy Audience, Vernisáž i mnou teprve nedávno objevený Rodinný večer bavily o dost víc, asi i proto, ze jsem jim líp rozuměla, jsem ráda, že jsem se konečně dostala i k Zahradní slavnosti. K pochopení mi určitě pomohly doprovodné texty obsažené v tomto sympatickém kapesním vydání Knihovny Václava Havla, které je primárně určené pro školy a mladé čtenáře. I když už do těchto kategorií dávno nespadám, uváděné komentáře jsem taky uvítala.

Tato kniha byla opravdu něco. Samotná hra mi přišla dost nesmyslná, bez souvislého děje, opakujících se frází a zmatku. Cituji: HUGO Nejlepší by bylo uspořádat obě školení současně: zahajovači by školili likvidační úředníky a likvidační úředníci by školili zahajovače. ŘEDITEL A zahájil by to pak zahajovačem školený likvidační úředník, nebo likvidačním úředníkem školený zahajovač? HUGO Muselo by se uspořádat ještě jedno školení: zahajovačsky školení likvidační úředníci by školili likvidačně školené zahajovače a likvidačně školení zahajovači by školili zahajovačsky školené likvidační úředníky. Já být herec v divadle a tohle se učit nazpaměť, tak mne asi klepne. Hra na mne působila jako kravina, ale docela vtipná. A asi by to tak zůstalo kdybych nedostal kontext který je v tomto vydání. A pak jsem zjistil skutečnou podstatu této hry: ztráta humánnosti. Hlavní postava Hugo Pludek, vlastně není žádný jedinec, jenom napodobuje ostatní, učí se od nich aby se jimi sám stal. Což vyvrcholí tím že jeho vlastní rodiče ho nepoznávají. A pak mi to přišlo logické. Ty promluvy byli něco víc než náhodně vyřčená slova bez kontextu, byla to totiž vnitřní proměna Huga Pludka, proměna někoho kdo tu je a který tu bude znovu. Zkrátka ztráta individuality a vlastního myšlení. A tohle mi do kontextu dávali texty od Jana Grossmana a Anny Freimanové v tomto vydání. Od nich jsem se dozvěděl i úspěchy této hry a historický kontext. Zkrátka a dobře útlá knížka rozsahem, tučná knížka obsahem.