Ostrov Duma Key

Tohle já prostě můžu. Kinga k snídani, Kinga k obědu, Kinga k večeři. Tentokrát vlastně nejde o žádný sofistikovaný, ale spíše pozvolna se odvíjející lineární příběh. Život na Duma Key plyne svým zdánlivě líným tempem, Edgar Freemantle se pomalu, den za dnem mění, záliv za okny přesto zůstává stále stejně nádherný, plný lastur a světla. A růží. Někdy si myslím, že jsem už Kinga prokoukla. A snad i ano. Ale výsledek je stále stejný. Znovu a zase mě ohromí svou inteligencí, empatií, imaginací... Jeho knihy mě pohlcují a já nenacházím slabé místo. Možná jsem už příliš zaujatá. A pokud ano, nehodlám na tom nic měnit. Strašně moc bych se chtěla projít po pláži Duma Key a kochat se obrazy, které Edgar/King v jednom ze svých růžáků namaloval. Ale jako bych je vlastně viděla. Tak dokonale umí King popsat i obraz, nejenom mysl člověka a jeho pocity. Na druhou strnu, nejspíš bych si to rozmyslela, když vím, jak smrtící moc takové obrazové výjevy se západem slunce, loďkou na obzoru a holčičkou na pláži mohou být... Tohle byla jedna z těch Kingových bichlí, nebo skoro bichlí. Ale já bych nekrátila ani o řádek. Lahůdka, po které mi na patře ještě dlouho zůstane nesmírně lahodná chuť s občasným ostrým zábleskem chilli. „Namlouváme si hlouposti tak často, že bychom se tím mohli živit.“

Jednoruký malíř zde prožívá přímo duchařskou dovolenou. Kniha se lehce čte a ani nemá moc těch Kingovo flashbacků, jak je jeho zvykem. Pár citátů: Bolest je největší moc, jakou láska má. Ať se den vydaří, ty se pak vydaříš taky.