Orlando

mně přijde, že dnešní interpretace hodně nadsazuje trans-sex-genderový motiv, že daleko důležitější je téma identity (meta)literární: změna (biologického) pohlaví je jen jednou z možností proměny postavy navenek, a ta - umocněna proměnou genderových stereotypů a sociálních paradigmat obecně v průběhu staletí - kontrastuje se stálostí osobnosti, vnitřní jedinečností jedince, kterou tu symbolizuje dub (teď mě napadají Ovidiovy Metamorfózy) = Orlando svou báseň přepisuje (rozuměj přizpůsobuje sám sebe) podle aktuálně moderních stylů (společensko-historických souvislostí), ale její sdělení zůstává stále stejné (tzn. proměňují se prostředky, ale nikoli význam)

Zatím moje nejmíň oblíbená kniha od této jinak úžasné autorky. Virginia má obrovský cit pro jazyk, kterým dokáže proniknout do nejtišších zákoutí lidského nitra. Tento konkrétní příběh, přestože plný chytrých postřehů o ženě a muži a jejích rolích ve společnosti, mi ale nějak nesedl. Asi proto, že v knize vlastně vystupuje jen Orlando. O nikom jiném se toho moc nedozvíme, minimálně ne do té míry, jakou od Virginie očekávám. Kniha na mě spíše působí jako feministická úvaha s uměleckými a magickými prvky. Kniha mi tak připadá suchá (nebo lépe řečeno sušší než obvykle u Woolfové). I tak je kniha krásně napsaná a nápaditá. Řekla bych to asi takhle: Pokud hledáte dobrou knihu pro dlouhé večery, s Orlandem čas nepromarníte, ale raději doporučím Paní Dallowayovou nebo K majáku.