K majáku

Túto knihu som už mala rozčítanú pred 5 rokmi, vtedy som ju nedala a skončila som snáď na nejakej 40.strane. Ale toto je dôkaz, že niektoré knihy potrebujú svoj čas a ich čitateľ musí takisto zrieť a o niekoľko rokov sa ponoríte do rytmických viet Woolfovej. Tá ako vždy, je očarená a fascinovaná plynutím času, vodou, vlnami. Ako ďalší motív tam vidím ako nepoznáme ľudí vedľa seba, z vlastnej rodiny a že nikto k vám neprenikne tak, aby vedel prečítať vaše celé vnútro. A ani mi nikdy nedokážeme druhej osobe sprostredkovať všetky naše myšlienky a názory, akokoľvek veľmi by sme chceli.

Naprosto úžasný román! Dlouho mi trvalo, než jsem se k němu dostal... Jen výčet důležitých motivů by vydal na celou knihu, tak se pokusím postihnout jen zlomek z těch hlavních - otázka morálky první poloviny dvacátého století a z ní odvíjející se otázka mezilidských vztahů, ať už mezi muži a ženami (podřízenost a tichá vzpoura proti ní), či vztahy rodičů a potomků, nebo otázky po smyslu filozofie, umění... A to často také rámováno ženskou otázkou. A pak tu máme samozřejmě motiv majáku. Maják jako symbol (zdánlivé) nedosažitelnosti a samoty, kterou trpí postavy i přes to, že jsou spolu, avšak odcizeni společenskou normou, kvůli níž prostor pretvářka a nikoli upřímnost. Upřímnost se odehrává jen v hlavách postav, autorka nás nechává nahlédnout do nitra každé z nich a v myslích postav se odehrává děj (jak je to u modernistů zvykem a také revolučním přínosem). Román má tři části, které bych nerad popisoval konkrétněji, snad se jen pokusím stručně vystihnout, co symbolizují: Společenství osamělých lidí vyšší střední vrstvy - rozklad všeho, který symbolizuje paralelně probíhající světová válka - pokus k návratu do starých časů a navázání tam, kde byly přerušeny. Ale je to možné? A do jaké míry? A pokud ano, přináší to uspokojení? Odpověď najdeme nejspíš až při dosažení zdánlivě nedosažitelného vlastního (symbolického) majáku...