Komentář Dominik 13 to vystihl perfektně. Snad jen není nutné touto knihou úplně děsit. Roky jsou opravdu výborná kniha a postihují hluboké věci, které autorka v mezilidských vztazích ( vzdor svému opatrnému přístupu) umí sázet jako perly. Kreslí obrazy opravdu nepřekonatelně a upoutá vším co jí zpod pera uteče i tím co zamlčí, ale ono to stejně samo vypluje na povrch. Je to svým způsobem neuvěřitelně transparentní autorka ačkoliv se nechce vydat nikdy úplně a váhá, dávala do toho mnoho. Mnoho lidského. Douška : vím že je to můj druhý komentář ke knize ( k této knize) v jednom měsíci ale nemohu si pomoct.

""Stojí tu jako velitel vojska, napadlo Northa; s tím důrazem v hlase, rozhodnými gesty. A přitom se jedná jen o to, jestli půjdou na večírek ke staré příbuzné. Anebo, uvažoval a začal vstávat a ohlížet se po svém klobouku, je v každém z nás něco, co se v tom nejméně vhodném okamžiku nečekaně vynoří z hloubi osobnosti a promění i zcela obyčejnou situaci a obyčejná slova tak, že se stanou esencí celé lidské bytosti - vykročil, aby následoval Rennyho na Deliin večírek, a připadal si jako člen jízdního oddílu uhánějící pouští na pomoc obklíčenému vojenskému táboru." (s. 368-369) Doporučuji trojí čtení. První - pro vnímání atmosféry a toho neuvěřitelně múzického zachycení proměny (nejen) Anglie mezi lety 1880 a cca 1935. Po Muži v červeném kabátě je to další nesmírně inspirativní zachycení fin de siecle a prvních tří dekád 20. století. Druhé - pro bližší seznámení se s postavami (nejen) rodiny Pargiterů, zákrutami jejich životaběhu, jejich touhami a často skrytými motivacemi. Třetí - pro vychutnávání jazyka, metafor, humoru (!), autorských fines, které jsou zdánlivě vystavované na odiv, ovšem ve skutečnosti jemné a nejednoznačné... Užila jsem si neuvěřitelně. A to mě čeká ještě čtvrté čtení - listování a vracení se k oblíbeným momentům.