Jaroslav Rudiš je pro mne již taková stálice v tom, co ráda čtu. Pustila jsem se samozřejmě i do jeho nové knihy, byť to v tomto případě není klasický román, ale biograficky laděné vyprávění o životě na železnici a se železnicí v srdci a v duši. V této knize spolu s autorem nasedáme do vlaku, procestujeme s ním značnou část Evropy a cestou se dozvíme leccos zajímavého. Hodně času strávíme v jídelním voze nad dobrotami, které zde cestující může ochutnat. Z okna pozorujeme krásy krajiny, která se s jednotlivými státy a regiony proměňuje. Navštívíme četná nádraží, prozkoumáme jejich zákoutí a v řadě z nich oceníme dobovou architekturu, abychom se pak v nádražkách nechali pozvat na pivo či kávu. Cesta vlakem nás tu vrací i do historie, kdy tu autor připomíná různé dějinné události, které jsou se železnicí nějak spjaté. Vzpomíná se tu i na řadu uměleckých děl, hlavně literárních, do nichž více či méně zasáhl železniční ruch. Především tu ale autor vypráví příběhy lidí. Skutečných lidí. O životě a tom, že někdy cesta může znamenat daleko víc než samotný cíl. A že vůbec nevadí, když se do cíle nedostanete hned, protože i pomalá cesta - cesta vašeho života - vás může přivést do krásných, netušených životních stanic. Přiznávám, že jsem se občas ztratila v technických popisech, které se železničním životem neodmyslitelně patří. Proto nedávám v hodnocení plný počet. Ale 4 hvězdy jsou určitě na místě, protože jinak to prostě bylo opět strašně krásný čtení.

Jsem železniční člověk, moje objektivita je tedy v tomhle případě diskutabilní. Myslím ale, že si knihu vychutná i „normální“ čtenář. Fakt doporučuju. Je to moc příjemné, pohodové čtení, takové pohlazení, a zároveň se člověk hodně dozví jak o železnici, tak o cestování samotném. Je to psané tak, že vás to přenese na sedadlo, kde za oknem ubíhá krajina, a povídání je proložené pěknými obrázky. Mě kniha nalákala projet si některé tratě, podívat se někam nebo vyzkoušet restaurační vagón. Anebo si zase zajet do Jedlové do té nejlepší nádražní hospody. Jo, a Der Bundesbahnblues je úžasná píseň a taky se těším, až zůstanu někde trčet na opuštěném nádraží, to je totiž nejlepší situace k poslechu Pieksämäki Railway Station Blues.