Winterbergova poslední cesta

„Já vím, co chcete říct. Příliš mnoho historek, příliš mnoho historie, nelze uniknout, můžeme se jenom ztratit, ano, ano, máte pravdu, milý pane Krausi, člověk se možná dokonce musí ztratit a doufat, že najde cestu ven, že z té mlhy vyvázne živý a s jasnou hlavou. Ale já mám často strach, že člověk cestu nenajde, že může leda ztratit hlavu, vlaky jedou dál, žároviště jednou dál i dějiny jedou dál, kde jsem to…“ Winterberg je vyčerpávající a někdy jsem ho musela doslova přerušit uprostřed kapitoly a odpočinout si od přívalů jeho slov. Jenže pak mi zase brzo začalo jeho vyprávění a cesta vlakem po zemích bývalé habsburské monarchie a skrz dějiny chybět. Výjimečný styl, důmyslné, vtipné, dojemné, skvělé. Zůstala mi hlava plná dojmů a chuť zajít si do nádražky na utopence a pivo.

Trochu šílená cesta Wenzela Winterberga z Berlína, který je stejně starý jako Československo, stejně starý jako nejstarší krematorium v Čechách, a pečovatele Jana Krause původem z Vimperku (něm.Winterbergu) Cesta skrze historii, vlastní osudy, lásky i svědomí. Cestou vlaky z Berlína přes Liberec, Vídeň, Brno až do Sarajeva nám Winterberg a jeho bedekr z roku 1913 dělají průvodce po "Beautiful landscape of Battlefields, cemeteries And ruins." Ale taky po městech, traťových tunelech, krematoriích, hospodách a hotelech.. Winterberg a jeho záchvaty historie.. Takové množství informací, opakujících se informací a mnohdy nesrozumitelných informací, že i já jsem se cítila jako Jan Kraus v muzeu, nejraději bych celého Winterberga někde nechala a zapomněla na něj, však on si ho někdo vezme..ale stejně jako Kraus jsem to nedokázala a musela se do příběhu vrátit. Úplný Hradec Králové. "Lepší záchvaty historie, než hysterie". Ano, ano. Takhle o dějinách střední Evropy skutečně ještě nikdo nevyprávěl. Autorovi se povedlo napsat takovou tu knížku, která bude vyčnívat mezi ostatními, takovou zvláštní až úžasnou. Takovou, kterou budete buď milovat nebo nenávidět a s nechutí ji ani nedočtete. Je to zase jedna z těch knih, která ke čtení vyžaduje čas, číst a nevěnovat se ničemu jinému, jen tak si příběh užijete. Teda až vezmete užvaněného a náladového Winterberga na milost. Ukáže Vám jak se dívat skrz historii. Já tleskám. "Kocovina je jediná jistota, kterou Čech má. Celá země může být ve válce, obsazená, nebo svobodná. Měli bysme bojovat, měli bysme slavit. Jenomže my máme pořád kocovinu, tak neděláme vůbec nic. Jediné co můžeme dělat, je dát si další pivo." "Vytáhnout špunt. Vypustit vzduch. Zavřít oči. Dobrou noc".

Rozsáhlé, zábavné a promyšlené dílo. Pěkně vykreslené postavy a jejich osudy, vyjadřování. Pro mne zajímavé čtení o roku 1866, o časech Rakouska-Uherska a První republice a celém minulém století v kontextu střední Evropy. Přejmenovaná města a přejmenovaní lidé žijící řízením osudu v cizích zemích. Wenzel Winterberg, narozený roku 1918, se umí dívat skrz historii a pak z toho má melancholii, ano, ano. Ale co dělal za druhé světové? A co všechno se tu vlastně za všechny ty roky a roky odehrávalo? Beautiful landscape of battlefields, cemeteries and ruins.

„Já vím, co chcete říct. Příliš mnoho historek, příliš mnoho historie, nelze uniknout, můžeme se jenom ztratit, ano, ano, máte pravdu, milý pane Krausi, člověk se možná dokonce musí ztratit a doufat, že najde cestu ven, že z té mlhy vyvázne živý a s jasnou hlavou. Ale já mám často strach, že člověk cestu nenajde, že může leda ztratit hlavu, vlaky jedou dál, žároviště jednou dál i dějiny jedou dál, kde jsem to…“ Winterberg je vyčerpávající a někdy jsem ho musela doslova přerušit uprostřed kapitoly a odpočinout si od přívalů jeho slov. Jenže pak mi zase brzo začalo jeho vyprávění a cesta vlakem po zemích bývalé habsburské monarchie a skrz dějiny chybět. Výjimečný styl, důmyslné, vtipné, dojemné, skvělé. Zůstala mi hlava plná dojmů a chuť zajít si do nádražky na utopence a pivo.

Ano, ano, milý čtenáři, dívat se skrze historii není jako překolejit Alpy. Čtenář musí mít už něco přečteno, dokázat přemýšlet nejen o historii Evropy, ale i analyzovat postavy, které se skrze poznání své minulosti transformují do sebeuvědomělé bytosti. Těžká kniha, která propojuje příběhy bitev, železnic a historických postav. Leopold Lojek, horská dráha Carla von Ghegy, ale vše začíná bitvou u Chlumu. Tleskám. Těším se na nově vzniklou divadelní hru! PS: Jako je pomalá cesta vlakem, tak se někomu může zdát i pomalé vyprávění. Ale pozor, všechno souvisí se vším.

Tuhle knihu jsem dostala nečekaně loni k Vánocům. Pouštěla jsem se do ní brzy po Vánocích a s dost velkým očekáváním. Jaroslava Rudiše znám z jeho představení v Divadle Archa, která tam má s Igorem Malijevským a která mne dost baví. Samozřejmě, že mne pak ten Winterberg zajímal. Jak začít. Přiznám se, že začátek knihy byl pro mne poněkud těžší a ve výsledku mi trvalo víc jako půl roku, než jsem se dostala na závěr knihy. Poněkud jsem bojovala s tím, jak moc repetitivní text je - časté opakování stejných frází tu je denním chlebem. A já si dlouho neuměla vysvětlit, proč tuto formu autor zvolil. Každopádně se mi to nečetlo v té tištěné formě dobře. Co mi hodně pomohlo k plnému ponoření se do knihy a k tomu, aby mi Winterberg se svým průvodcem Krausem přirostli k srdci, byla audiokniha namluvená v nezkrácené verzi Pavlem Batěkem, který se toho zhostil se ctí. Nevím, v čem to kouzlo tkví, ale najednou se mi ten příběh otevřel a já se od té audioknihy nemohla hnout. Nakonec se z toho pro mne vyklubal silný příběh dvou mužů, co si nesou na bedrech své osobní bitvy se všemi prohrami, které tíží jako balvan a které si člověk s sebou chtě nechtě vláčí. A z Winterberga, který působí zprvu jako otravný mrzout, který člověku leze na nervy svými záchvaty historie, je vlastně člověk snažící se vypořádat s bolestivou minulostí, kterou v sobě nese. A kterého mi vlastně ve výsledku bylo strašně líto. Když vezmu potaz ty své čtenářské trable na začátku, přijde mi to neuvěřitelné, že mi po doposlouchání audioknihy bylo vlastně dost smutno, že už je konec. A že ten konec byla fakt síla! Díky tomuto nevšednímu audiozážitku, který mi dopomohl si ke knize vytvořit o dost kladnější a vřelejší vztah, už vím, že si knihu určitě ještě někdy přečtu. A vím, že tentokrát ji už budu skutečně číst, nikoliv "jen" poslouchat.

Poslech audioknihy leden-únor. Dějiny versus stopy na životech. Šrámy na duši i v historii nejdou „překolejit tak snadno jako Alpy“, viďte, pane Rudiši. Je to román o stáří a touze po smíření člověka samotného se sebou a také o mládí, kterému ublíží doba, ve které žije. Zároveň je kniha zeměpisná a historická, podle bedeckeru již neexistujícího Rakousko-Uherska projedete vlakem důležité uzly dějin (i železničních drah), hodně se přitom dozvíte a možná onemocníte historii… Pokud dáte přednost audioknize s úžasným Pavlem Batěkem, zabydlí se u Vás Wenzel Winterberg, provede Vás svým životem a možná i Vás kniha silně osloví.