Winterbergova poslední cesta

Tuhle knihu jsem dostala nečekaně loni k Vánocům. Pouštěla jsem se do ní brzy po Vánocích a s dost velkým očekáváním. Jaroslava Rudiše znám z jeho představení v Divadle Archa, která tam má s Igorem Malijevským a která mne dost baví. Samozřejmě, že mne pak ten Winterberg zajímal. Jak začít. Přiznám se, že začátek knihy byl pro mne poněkud těžší a ve výsledku mi trvalo víc jako půl roku, než jsem se dostala na závěr knihy. Poněkud jsem bojovala s tím, jak moc repetitivní text je - časté opakování stejných frází tu je denním chlebem. A já si dlouho neuměla vysvětlit, proč tuto formu autor zvolil. Každopádně se mi to nečetlo v té tištěné formě dobře. Co mi hodně pomohlo k plnému ponoření se do knihy a k tomu, aby mi Winterberg se svým průvodcem Krausem přirostli k srdci, byla audiokniha namluvená v nezkrácené verzi Pavlem Batěkem, který se toho zhostil se ctí. Nevím, v čem to kouzlo tkví, ale najednou se mi ten příběh otevřel a já se od té audioknihy nemohla hnout. Nakonec se z toho pro mne vyklubal silný příběh dvou mužů, co si nesou na bedrech své osobní bitvy se všemi prohrami, které tíží jako balvan a které si člověk s sebou chtě nechtě vláčí. A z Winterberga, který působí zprvu jako otravný mrzout, který člověku leze na nervy svými záchvaty historie, je vlastně člověk snažící se vypořádat s bolestivou minulostí, kterou v sobě nese. A kterého mi vlastně ve výsledku bylo strašně líto. Když vezmu potaz ty své čtenářské trable na začátku, přijde mi to neuvěřitelné, že mi po doposlouchání audioknihy bylo vlastně dost smutno, že už je konec. A že ten konec byla fakt síla! Díky tomuto nevšednímu audiozážitku, který mi dopomohl si ke knize vytvořit o dost kladnější a vřelejší vztah, už vím, že si knihu určitě ještě někdy přečtu. A vím, že tentokrát ji už budu skutečně číst, nikoliv "jen" poslouchat.

Skvělé, sice hodně rozsáhlé a zdlouhavé a hodně frází se tam opakuje, ale zase se stoletým panem Winterbergem, který trpí záchvaty historie, na jeho poslední cestě procestujete vlakem skoro celé Československo a velkou část Evropy. Společnost mu dělá jeho opečovatel Jan Kraus, který se nechtěně vrací na místa, na která by nejraději zapomněl. ..... tenhle problém se nedá překolejit, před svojí minulostí není úniku. Musíte se dívat skrz historii, pane Krausi, ano, ano, jsem nemocný, trpím dějinami, trpím záchvaty historie, ale lepší záchvaty historie než záchvaty hysterie, no ne? Doporučuji i když to vyžaduje jistou dávku trpělivosti ( ale tak staří lidé (a nejen oni) se rádi opakují a ztrácejí ve vzpomínkách. PS: v pátek se dívám v tv na Kde domov můj a otázka za 15 bodů, téma: pohřebnictví: Kde se nachází první a nejstarší krematorium v ČR? Kdyby soutěžící četli tuhle knížku, tak by stopro věděli, kde se v ČR nachází nejstarší žároviště, jak tomu říká pan Winterberg ( pracoval tam jeho otec...)