Monique na útěku

Louis dokáže napsat čtivý text, který zhltnete jako malinu. Neskutečně se ale opakuje, čímž se jeho knihy stávají triviálním čtením, sázkou na jistotu. Všiml jsem si toho již při jeho předešlých knihách a s touto nejnovější se trend stvrzuje. Třicetiletý autor vydává šestou knihu o sobě. Ve druhém plánu je to samozřejmě i kniha o jeho matce – ta se však při svém útěku pohybuje po trajektorii aranžované svým synem. Architektem jejího útěku je Édouard Louis. Zásadní otázka pro čtenáře: Chceme rok co rok sázku na jistotu, ve které autor dostojí opakujícím se politickým a sociologickým tezím, tezím pohodlně se přelévajícím z knihy na knihu? Nebo chceme autora experimentujícího s vlastní poetikou, inovativního a umožňujícího pohlížet na svět (a i sebe samého, klidně posedmé) z různých úhlů a přispívat tak k různorodosti pohledů? Mám dojem, že tyto vlastnosti, které bych si přál, É. L. již poztrácel. Možná je ale nikdy neměl a vše, co mohl sdělit, napsal již ve svých dřívějších textech. Pak se ovšem jeho příští knihy – příští sázky na jistotu - stávají dojnými krávami pro nakladatele a pohodlným relaxem pro městské liberály.

Mě Louis prostě baví. Na rozdíl od jiných mi nevadí, že se neustále vrací k tématu své rodiny. Vzhledem k tomu, že máme trochu tendenci vnímat Francii jako ten "dokonalý" západ, jsou jeho knihy i zajímavou sociologickou sondou. Jednotlivé knížky jsou útlé a čtivé, nejinak je tomu v případě Monique na útěku. Navíc jak v závěru přiznává sám autor, v tomto případě vzešel podnět k napsání knihy primárně od jeho matky, která chtěla vyprávět svůj příběh, neboť se od knihy Boje a proměny jedné ženy dle svých slov hodně změnila.