Boje a proměny jedné ženy

Hluboce se mě dotýká. Z hlediska dítěte: nemožnost milovat někoho, s kým nemám o čem mluvit, s kým mám tak málo společného, za koho se stydím, na koho se z hloubi duše zlobím za všechno, co mi udělal i neudělal; nemožnost úplně opustit člověka, ke kterému cítím podivnou směsici něhy, odtažitosti, hněvu, blízkosti a vlastně i porozumění. A nakonec i hrdost, že se svým způsobem a do jisté míry svému osudu vymanila. Působivé pasáže - např. jenom aby matka nepřišla na školní besídku nebo prasklé slepé střevo a matčina lhostejnost. Za hlediska ženy: vzrušení, že to dokázala, že odešla, že už se nenechala. A změnilo to život všem. Člověk se tolik bojí změny, toho, že by mohla ublížit ostatním - a ona ta změna vlastně (často) prospěje celé rodině. Těžko chápu některé komentáře, ve kterých jsou jejich autoři znechuceni, že se probírá ze všech stran život pořád jedné rodiny. Ale copak je ta rodina jednolitá masa? Copak nemá každý její člen své bolesti, radosti, třinácté komnaty, důvody a touhy? "Sociální distance kontaminovala veškeré naše vztahy natolik, že už jsi ve mně viděla jen nástroj třídní agrese, a to mě málem zabilo." (s. 73)

Při čtení této knihy jsem si vzpomněl na vlastní babičku, která si s dědou zažila něco podobného jako autorova matka se svými partnery (asi i proto ji také přežil o více než 20 let). Je jasné, že ještě donedávna takové osudy nebyly ani u nás nijak výjimečné (a možná někde ještě stále nejsou). Pravda také je, že tento způsob rodinného soužití se velkou měrou podepíše na všech členech domácnosti a do jisté míry se pak propisuje i do dalších generací. Autor tedy neobjevil nic nového, ale pojednal to čtenářsky velmi vděčně.