Boje a proměny jedné ženy

Po otci přichází na řadu Eddiho matka. Kniha je to opět útlá. Díky příběhu jeho matky můžeme nahlédnout do života chudinské francouzské třídy a snahy se z této třídy vymanit a posunout výš. Oceňuji rodinné fotografie.

Tato kniha v mých očích dosáhla úrovně autorovy prvotiny. Hodně na mě zapůsobila. Nikdy není pozdě...

Ďalší a zatiaľ najnovší „dodatok k dielu Skoncovat s Eddym B“, ktorý pridáva k rozprávaniu nielen ďalšiu perspektívu, ale aj pokračovanie – obdobne ako Kdo zabil mého otce. Tentokrát sa však autor, podľa môjho názoru, nepokúša rozkľúčovať minulosť skrz adresnejšiu a „portrétovejšiu“ podobu, pretože autorova matka nebola tak výrazným kameňom úrazu. Naopak tu hovorí o vzťahu k svojej matke, o jej živote, o jej osobných revolúciách a o veľkom posune, o emancipácii. Áno, toto všetko sa stále odohráva skrz filter vzťahu syna a matky, ale mám dojem, že tu naozaj ide o akési vzdanie holdu matke a dokončeniu príbehu (pretože neviem, ako by sa mala cítiť matka, pokiaľ o nej ešte kniha vznikla a o jej bývalom mužovi už áno; motiváciu teda vidím nielen autorskú, ale aj osobnú, čomu rozumiem, avšak vo výsledku to pokojne mohlo ostať v podobe listu; nie je tu taká „sociálna“ naliehavosť, hoc tento motív rovnako pretrváva). Vo výsledku som znovu cítil silné prepojenie s rozprávaním, emočne som ho prežíval (ani neviem, ako inak Édouarda Louisa čítať) a doskladal som si príbeh – aj keď tváriť sa, že je to naozaj len dodatok k Skoncovat s Eddym B, je trochu podcenením knihy, ktorá opäť isté situácie duplikuje, takže sa pokúšať existovať aj sama o sebe. A opäť som mal pocit, že niekto mi ukradol tému ako potenciálnemu autorovi a po prečítaní som cítil istú satisfakciu, že už bol tento príbeh vyrozprávaný a hotovo. Jedná sa o príbeh ženy, ktorá nemala šancu uskutočniť svoje ambície, žiť život, aký by chcela, v dôsledku dvoch nešťastných manželstiev, v ktorých uviazla skrz deti. Je to príbeh ženy, ktorá pre „dobro rodiny“ musí stratiť vlastný život, no akonáhle s postupom času znovu objaví možnosť úniku a lepších podmienok (mesto: Paríž), vypracuje plán a odhodlá sa uniknúť z pasce stereotypu a nekonečného ponižovania. A toto ako príbeh podľa mňa stačí a má čo naučiť – má o čom povedať; má pred čím varovať a ako inšpirovať. Kniha tak diagnostikuje problém, ktorý je často považovaný za normu, za niečo automatické a bežné, avšak práve vďaka konečnému víťazstvu matky – ženy – je možné nájsť nádej na niečo lepšie, niečo viac.

Literární jednohubka, kterou všem s radostí musím doporučit. Zajímavě podaný příběh.

Opět niterné vyprávění, tentokrát o vztahu s matkou. Může to už vyznít repetetivně, zvláště když to vydá vždycky tak na 50 běžných stran. Opak je ale pravdou. Sám Louis píše: "Chci psát pořád ten stejný příběh, vrtat do něj více a více nor, jedině tak ho skutečně pochopím. A chci psát jedině citově a emočně. Klidně půjdu proti stanoveným pravidlům literatury." Louisova matka byla zdrcenou a uvězněnou ženou. Bez vzdělání uvízla na vesnici v područí mužů, se kterými postupně otěhotněla a tím se k nim uvázala. Dostala se do toxických vztahů a obětovala své štěstí rodině. Uvízla ve spirále chudoby, závislosti na manželovi, očekávání okolí a omezených možnostech světa nižší třídy. Nakonec - po desetiletích neštěstí - se jí ale přesto podařilo osvobodit.

V téhle sociální studii života své matky je nejdůležitější jedna věc - fotografie, která je součástí knihy a od které se odvíjí celkový pohled na její život, který nebyl jednoduchý. Chudoba, péče o domácnost děti. Eduard tu přemýšlí nad tím, zda tohle byla nutná cesta, nebo zda bylo vše způsobeno i tak trochu neochotou matky něco změnit. Odpověď známe asi všichni. Jednoho dne ale ten moment přišel. Jeho matka odešla od otce a přestěhovala se za ním do Paříže, kde konečně mohla začít být sama sebou. A dokonce si dala kávu se svou oblíbenou herečkou. Kniha plná těžkostí, úvah, rozhledu a pokory. Stejně jako ve všech ostatních knihách tohoto autora. Jednohubka o pár stranách a přesto silně rezonující kniha, která ve Vás vyvolá změť pocitů. Každý se myslím při čtení téhle knihy tak nějak zamyslí nad životem své matky...

Wow. U předchozích Eddyho knih jsem měla problém s kontrastem autentičnosti, ale naopak velké emoční plochosti. Pořád mi tam něco chybělo a trochu už mě nudil, což mi bylo líto s ohledem na to, kolik toho máme společného. U téhle knihy jsem si u prvních pěti deseti stran už představovala komentář sem ve stylu “Proboha, z kolika úhlů se dá ještě rozebírat autorovo posrané dětství?” a najednou jsem pravýho Eddyho našla. Eddyho v jeho mámě. K autorovi jsem neměla nikdy tak blízko jako po přečtení tohohle manifestu plného vyčerpání ze života, boje o vlastní důstojnost a kritice společnosti. Tady už byl Eddy konečně uvěřitelnej. A má můj neskutečný obdiv za to, že dokázal odpustit.

Při čtení této knihy jsem si vzpomněl na vlastní babičku, která si s dědou zažila něco podobného jako autorova matka se svými partnery (asi i proto ji také přežil o více než 20 let). Je jasné, že ještě donedávna takové osudy nebyly ani u nás nijak výjimečné (a možná někde ještě stále nejsou). Pravda také je, že tento způsob rodinného soužití se velkou měrou podepíše na všech členech domácnosti a do jisté míry se pak propisuje i do dalších generací. Autor tedy neobjevil nic nového, ale pojednal to čtenářsky velmi vděčně.

Stokrát vytěžená hlušina. Stostránkový text na dvě odpoledne opět a znovu popisuje white-trash rodinu Eddieho B., jehož autorská kvalita od doby prvotiny Skoncovat s Eddiem B. neustále klesá. Autor se snaží vykreslit sociální podmínky, které formovaly jeho matku, zcela ovšem rezignuje na nějaké pečlivější vykreslení a její život odbyde několika historkami z mládí a několika rádoby filozofickými úvahami. Doufejme, že se nedočkáme třeba třicetistránkového románu "Proč má moje sestra monokl" nebo "Patnáct piv mýho bráchy". To už by bylo zoufalé.