Monique na útěku

Louis dokáže napsat čtivý text, který zhltnete jako malinu. Neskutečně se ale opakuje, čímž se jeho knihy stávají triviálním čtením, sázkou na jistotu. Všiml jsem si toho již při jeho předešlých knihách a s touto nejnovější se trend stvrzuje. Třicetiletý autor vydává šestou knihu o sobě. Ve druhém plánu je to samozřejmě i kniha o jeho matce – ta se však při svém útěku pohybuje po trajektorii aranžované svým synem. Architektem jejího útěku je Édouard Louis. Zásadní otázka pro čtenáře: Chceme rok co rok sázku na jistotu, ve které autor dostojí opakujícím se politickým a sociologickým tezím, tezím pohodlně se přelévajícím z knihy na knihu? Nebo chceme autora experimentujícího s vlastní poetikou, inovativního a umožňujícího pohlížet na svět (a i sebe samého, klidně posedmé) z různých úhlů a přispívat tak k různorodosti pohledů? Mám dojem, že tyto vlastnosti, které bych si přál, É. L. již poztrácel. Možná je ale nikdy neměl a vše, co mohl sdělit, napsal již ve svých dřívějších textech. Pak se ovšem jeho příští knihy – příští sázky na jistotu - stávají dojnými krávami pro nakladatele a pohodlným relaxem pro městské liberály.

Malá knížka, přečteno v jednom dni. Nejoceňovanější francouzský prozaik mě neoslnil ani předtím, a to ne kvůli opakování témat, ale pro styl, který mi nevyhovuje. Jeho matku všichni obdivují, jak je odvážná, silná, odhodlaná, ale do čeho jí její syn nedostrkal, to by neudělala. Co je statečného na tom, že za mne všichni všechno zařídí a zaplatí? Nelíbilo se mi to.