Misery

Knihu som dočítala s úplne stiahnutým hrdlom a ešte chvíľu som len tak ochromene sedela, pretože ma tá chorobná atmosféra totálne pohltila. King ma uväznil v jednej malej izbe spolu s Paulom a ja som mala pocit, že ten mrazivý vzduch z hôr a pachy liekov cítim spolu s ním. Bolo to klaustrofobické, surové a také napínavé, že som sa bála otočiť každú ďalšiu stranu. Hlavná tematická myšlienka ma prinútila premýšľať nad tým, kam až môže zájsť fanatická láska k umeniu a kedy sa obdiv mení na nebezpečnú posadnutosť. Bolo fascinujúce a zároveň desivé sledovať ten súboj dvoch myslí, spisovateľa, ktorý bojuje o prežitie, a jeho "fanúšičky číslo jeden". Čo sa týka charakteru postáv, Annie Wilkesová bola pre mňa tou najstrašidelnejšou záporáčkou, o akej som kedy čítala. Nebola to žiadna prvoplánová obluda, ale komplexná osoba, ktorej nevyspytateľnosť ma držala v neustálom strehu. Paulov vnútorný boj a jeho premena pod tlakom bolesti boli vykreslené tak realisticky, až ma z toho mrazilo. Kingov opisný štýl v tomto diele úplne exceloval. Nepotreboval žiadne nadprirodzené javy, stačili mu detailné opisy fyzickej bolesti, psychického nátlaku a bežných predmetov, ktoré sa v rukách šialenca menili na zbrane. Čítala som to s pocitom, že každé jedno Paulovo utrpenie prežívam s ním, akoby sa to dialo mne.

Misery patří jednoznačně k mým srdcovkám, a přitom si v tomto případě vůbec nejsem jistý, jestli jsem viděl dřív film, nebo četl knižní předlohu. Ve výsledku je to vlastně úplně jedno, protože mě bavilo a baví obojí. A zrovna v případě Stephena Kinga je to zvláštní, protože se můj extrémně vřelý vztah k jeho dílu časem dost změnil, a protože znám jen několik málo snímků natočených podle jeho knih, u nichž bych si netoužil vypíchnout oči, abych si zkrátil utrpení. Misery si mě zhruba před třiceti lety získala (v obou případech) a po těch desetiletích se můj vtah k ní nezměnil. Annie Wilkes patří podle mě k nejděsivějším postavám vůbec (a Kathy Bates byla pro její filmovou verzi dokonalou volbou), v čemž jsem se ujistil v době, kdy jsem byl nějaký čas bezmocným ležákem a kdy jsem byl opravdu, opravdu vděčný za všechny ty skvělé sestřičky. Při čtení tohoto svazku mě vždycky mrazilo v zádech a jsem si jistý, že to bylo absencí nadpřirozena; mně ten příběh přišel vždycky až děsivě reálný. Vřele doporučuji.