Kdysi jsem Dicka měl hodně načteného, ale už je to celkem dávno. Tak jsem byl zvědav, jak mne osloví dnes. No PKD je opravdu nadčasový, takže mne rychle vtáhnul a užíval jsem si každou povídku. Některé příběhy byly výborné, některé méně, ale všechny si držely nadprůměrnou kvalitu a nutily čtenáře zamyslet se nad poselstvím, které do nich PKD vložil. Manipulce, hraní si s realitou, trocha té paranoie, psychické problémy - prostě koření, které pokrm servírovaný PKD udělá vždy velmi chutným.

90% - Dickovy povídky mám vážně ráda - mají pro mě perfektní délku, ve které se dá dobře rozvinout děj, aniž by autor sklouzl k tápání ve schizofrenních podivnostech, jak se mu to daří v mnohých románech. Zaujaly mě prakticky všechny - nejvíc asi Autovýr (stroje neoblomně pokračující ve výrobě až do vyčerpání zásob na Zemi), Ideální zákazníci (čilá obchodnice vozící za vydřidušské ceny výrobky do postapokalyptické budoucnosti), Menšinová zpráva (známý film Minority report dumající nad tím, zda lze člověka odsoudit za zločin, který dosud nespáchal), Dopad traumatu (ale jak se mu bránit, když o něm člověk ví, ale vlastně dosud nenastalo?), Nenapravitelný R. (aneb důkazy lze nastrčit jakkoli a na kohokoli), Hra na válku (hračka, která naučí děti už od útlého věku rozhazovat peníze) nebo síla médií v povídce Kdyby nebylo Bennyho Cemoliho. Tahle sbírka se vůbec hodně točila kolem toho, čím vším se dají lidé ovlivnit, což je téma, které se dá zkoumat vážně donekonečna. Jediné, co mi přišlo už trochu nezáživné, bylo zasazení povídek prakticky neustále do času po fiktivní nukleární válce, což je sice poplatné době, kdy byly povídky psány, ale místy už mi to přišlo jako poněkud jednotvárné pozadí všech příběhů.