Rádio Svobodný Albemuth

Tuhle dystopii napsal Dick v roce 1976, ale vyšla mu až posmrtně, v roce 1985. Původně se měla jmenovat VALISystem A a vlastně se jedná o ranou jednosvazkovou verzi díla, ze kterýho se nakonec vyklubala trilogie VALIS. Představuje nám alternativní historii, kde se prezidentem USA stal šmejd šmejdů Ferris F. Fremont (FFF = 666). Zavládla totalita plná šmírování, donášení, pracovních táborů a tak vůbec, a kdo vyjadřuje protiválečný či protivládní názory, může počítat s pěkným malérem nebo i likvidací. O průšvih tak má postaráno i dvojice střídajících se vypravěčů. Jedním z nich je Nicholas Brady, člověk, co začal přijímat záhadný signály, který mu postupně obrátily život vzhůru nohama. O jejich původu se tu hodně spekuluje, teorie střídá teorii, chvíli to vypadá na posednutí, pak zase na zprávy z paralelního vesmíru, od mimozemšťanů anebo rovnou od Boha. Díky poslední zmiňované možnosti autor rozehrál množství filozofickejch úvah, kniha ale nenudí, protože povětšinou dávkuje informace postupně, a drží si tak spád. Druhým vypravěčem je sám autor, Philip K. Dick, a když se zrovna nezabývá totalitním režimem, vede s pomocí ostatních postav rozhovory o vlastní tvorbě. Jeden příklad za všechny: „Hodláš mi odpovědět?“ houkl na mě Phil. „Řekl bych, že už jsem toho napovídal dost,“ vzpamatoval jsem se. „Fakt nemám chuť si o všem přečíst v nějaký slátanině, co po tuctech chrlíš pro bůhvíjaký obskurní nakladatelství.“ Tahle rovina už pro mě byla jen taková třešinka na dortu, i bez ní mě tahle „slátanina“ vážně bavila, ale pro někoho, kdo s Dickem ještě neměl tu čest, by to zřejmě nebylo to pravý ořechový.

Usazen v pohodlí stále probíhající studené války je (opět) tenhle z části autobiografický román připomínkou strachu a humoru, který rudí v američanech vzbuzovali. Mimozemský satelit, kterému je přisuzována role Božího posla není tak důležitá jako její vliv na postavy. Myšlenky, které mají a rozhovory, které vedou. Dick je vypravěčem první a poslední části knihy a mnohem promyšlenější postavou než hlavní hrdina Nicolas (proč asi?), kritizuje sám za sebe (např. se vysmívá Heinleinovu propolitickému militantnímu stylu) a zpovídá se. Jeho pasáže se mi četli lépe. Nechybí samozřejmě potřebný nadhled a specifický humor. Temný, depresivní a přesto šťastný konec patří asi k těm lepším co napsal.