Dr. Krvemsta aneb Jak se nám vedlo po bombě

U knih PKD nikdy předem nevíte, co se stane. Berete knihu do ruky a říkáte si: "Stanu se Alenkou, co spadla do říše divů? Poletím vesmírem? Či se ocitnu v hlavě nějakého podivína... ze které je lepší, co nejdříve prchnout, jinak vás pohltí a nepoznáte, kde začínáte vy a kde končí on..." Tady se vyskytuje vše z výše jmenovaného... Opět trocha absurdity... Větší trocha. Spíš hora. Taková přívalová vlna, která vás smete, a i když máte hlavu čistou, tak stejně netušíte, jakým směrem vás smršť odhodí... A tak jako v předešlých knihách - šance na záchranu je mizivá. Ono nás to někde vyplivne... Závěr je milá třešinka, která pocuchala už tak rozechvělé nervy. Inu jediný lék na PKD - je víc PKD!

Romány Philipa Kendreda Dicka jsou velmi často pitoreskní přehlídkou těžko uchopitelných vizí a halucinogenních světů. Dr. Krvemsta není výjimkou, byť je na spisovatelovy poměry nebývale optimistický a ve své základní myšlence nekomplikovaný. Přesto je zápletka, jíž nám zde Dick nabízí, mimo běžné žánrové hranice i ustálené konzumní představy. Dicka až tolik nezajímá dějová linka, takže se ani nesnaží předstírat směrování k nějakému konkrétnímu cíli, ale předkládá nám podivnou postkatastrofickou utopii, v níž se zaměřuje na jednotlivé postavy a jejich charaktery. Ty pak podrobuje ostrému testu přežití jaderné katastrofy a s nadhledem je provází budováním nového světa. Samotná válka a její následky nemají punc depresivního orákula a přeživší nejsou živořící trosky, spíše naopak. S humornou nadsázkou řeší problémy izolovaných komunit, které se snaží zajistit svým lidem ty nejlepší životní podmínky. Dickovy světy jsou vždy zvláštní, takže nepřekvapí, že nejinak je tomu i na Zemi po jaderné katastrofě. Námětů k přemítání je rozhodně povícero…