Klára a Slunce

tohle je pěkná sci-fi pohádka o vnímavé robotce Kláře .... O jejím pohledu na svět lidí a snahu se jej pochopit .... Klářino postavení je jasně dáno - ona přichází do rodiny, aby byla nápomocná nemocné Josii--- Otázka robotizace společnosti je zde vyslovena : " Věda už dnes nade vši pochybnost dokázala , že na člověku není nic jedinečného .... Nic, co by se moderními nástroji nedalo vykutat, okopírovat či přenést .... " Rozdíl mezi člověkem a robotem je dán nemožností svobodné volby a neschopnosti vývoje .... Klára, milující solární energii, se snaží naplnit svoje poslání.... její postava je sympatická a prosta zloby .... nebyla jí naordinována .... Kdo je zde vlastně android ? Není i člověk naprogramován - prostředím, kterému podléhá a konformitou, v níž se pohybuje ? Klára se mi líbila a závěr knihy byl pro mne smutný .... co se strojem, který splnil svoji funkci ? Je to naprosto jiný Ishiguro, než jej znám ze Soumraku dne či Vybledlé krajiny .... Zde uvažuje o poslání člověka a nahlíží do budoucnosti .... ale je to optimistický náhled ? Podnětné čtení - doporučím.

Knihy Kazuo Ishigura na mě mají zvláštní vliv (tato je moje čtvrtá). Nepropadám nadšení, ale po přečtení jsem - jak to říct… rozhozená? Po četbě se mi knižní příběh dál převaloval v hlavě a nešlo ho z ní vyhnat. A tak to mám se všemi knihami autora. Nejednoznačné, spousty věcí skrytých, nejasných, dvojznačných, spousty věcí musíme domýšlet… a přemýšlet. Milovníci „pravé“ sci-fi budou možná zklamaní, viz některé komentáře. Pochybuji, že by kdy v budoucnu roboti byli něco jako Klára… Umělý přítel pro osamělé teenegery, vzhledem možná velmi, velmi podobný člověku, ochotný poskytnout kdykoliv laskavost, pomáhající, soucítící, myslící, obávající se, a přesto tak jinaký, že by ho člověk mohl bez mrknutí oka a výčitek svědomí převážet v kufru auta nebo postavit mezi domácí spotřebiče do komory pod schody, a vše by bylo OK. Úpéčko, které má tak zvláštní, skoro dětské představy o fungování světa… A opět, jako vždy, přehlídka zvláštních mezilidských vztahů, jejichž skutečná podstata je ale skryta mezi řádky v běžné konverzaci. Zvláštní depresivní budoucnost, kde tzv. pozdvižení znamená úspěch, kariéru, ale i riziko. Dlouho budu mít asi v hlavě ten konec ve sběrném dvoře. Anebo obraz Kláry, obětavě se prodírající vysokou trávou cestou do stodoly na obzoru, kam v její představě Slunce, ten úžasný objekt poskytující výživu a laskavosti, chodí spát. Vyzdvihuji výborný překlad Aleny Dvořákové.

Pro mě zase jednou tak trochu projížďka po Mulholland Drivu... Vnímáte příběh a říkáte si, co je vlastně na režisérovi (ať už D. Lynchovi nebo v tomhle případě Ishigurovi) tak nepřehledného. Vyprávění je lineární, srozumitelné, což v knize Klára a Slunce podtrhuje i fakt, že vypravěčkou je úpéčko, tedy robot, vyvinutý k tomu, aby poskytoval společnost a ochranu teenagerům, na které nemají jejich rodiče čas. Klářina vnímavost i kulisy, které popisuje, sice do značné míry naznačují, že nový, technicky vybavený svět má i své temné stránky, ale s nimi se všichni aktéři zdají být více méně smíření. Až po otevření pomyslné Pandořiny skříňky masky padají a jednotliví protagonisté získávají zase nové charakteristiky, v kterých je najednou nejistot ještě víc. Ishiguro nebere naději, ale ani ji nerozdává. Přes zasazení do odlišného prostředí se atmosféra knížky asi nejvíc blíží jeho románu Neopouštěj mě. I zdejší hrdinové jsou v podstatě odevzdaní, dokonce ale i v situacích, kdy by nutně nemuseli. Kromě nenapravitelných optimistů, pro které je asi všudypřítomná melancholie a pochybnost o správnosti rozhodnutí obtížněji vstřebatelná, doporučuji všem – protože bez ohledu na to, jakou zkušenost máte se sci-fi a fantasy, je tenhle jednoduše odvyprávěný příběh vrstevnatý a silný.