Neopúšťaj ma

Hluboce melancholická atmosféra vzpomínek, v kontrastu s krutou realitou, která je za nimi pečlivě schovaná. Zlomyslně útočí na fantazii a probouzí zvědavost. Je na vás, jestli překročíte hranici. Poklidný anglický venkov – místo, kde se příběh odehrává, podtrhuje klidné plynutí děje, spolu s melancholií vzpomínek to pak celé funguje trochu jako izolace, ochranný štít – před nežádoucími emocemi. Už od prvních stránek totiž cítíte ve vzduchu viset zlověstné ticho – krutého předurčení. ONI, hrdinové tohoto příběhu, žijí izolovaně ve svém určeném prostoru, kde emoce nejsou vítány (ani vy si je neberte na výpravu za nimi) rozcupovaly by vás totiž na kousky, už pouhé domýšlení si, … znepokojuje?, bolí?. Pasivní přístup je tu tedy vítaným pomocníkem, izolace totiž umožňuje zavřít oči, před pravdou. ONI to tak dělají … nebouří se, příliš se neptají, nepátrají, jsou smíření … se svým osudem, o kterém mají ostatně jen velmi nejasné povědomí, jen rozpité kontury. A tak jsou vykořenění a pomýlení … tou nezvyklou perspektivou, která jim nahrazuje realitu. Ishiguro svůj pečlivě promyšlený alternativní svět nepopisuje do podrobností, z mlhy vystupují jen základní obrysy, takže toho je docela hodně, co si musíte domyslet a promyslet sami (a nejde jen o alternativní historii alternativního světa). Co kdyby se totiž i věci našeho světa odehrály jinak? (aluzí na náš opravdovský svět tu je víc než dost). Všechno to domýšlení se smyslu (středobod Ishigurových příběhů – to, v čem je opravdovým mistrem) … v tomto případě z mnohonásobných, vzájemně se překrývajících vzpomínek, je čtenářsky poměrně náročná disciplína, ale to je vlastně to, co mě na jeho příbězích nejvíc láká a baví.

Má třetí kniha od K.Ishigura a musím konstatovat, že jeho styl psaní je opravdu velmi osobitý. Vyprávění věrohodně kopírující fungování paměti, která si nejistě vybavuje zamlžené minulé zážitky a díky asociacím skáče z jedné události na druhou ... budování atmosféry něčeho tajemného pomocí neostrých náznaků, přičemž si vyprávění stále zachovává poklidnost bez jakýchkoli dramatických zvratů ... smířlivé a pasivní postavy ve vleku událostí, které nerevoltují a nesoudí, jen přijímají nevyhnutelné, nanejvýš kultivovaně a zdvořile pokládají otázky. Je tu sice téma, z nějž by se jistě dalo "vytěžit" napínavé a srdcervoucí drama, ale to by jej nesměl psát jemný mistr antiakčních příběhů (s téměř podprahovým emocionálním dopadem), kde se vše podstatné děje v neviditelné bažině pod povrchem.