Neopúšťaj ma

Nechápem, ako sa to mohlo stať, ale až kým sa mi do rúk nedostala Never let me go, netušila som, že existuje nejaký Kazuo Ishiguro. A že je to Spisovateľ s veľkým S. Asi prvé, čo mi na jeho písaní učarovalo, je jeho majstrovstvo v práci so slovami a s vystavaním deja. Nemám rada, keď pri čítaní niečo dlho tuším a len čakám, kedy s tým autor vyrukuje alebo naopak, keď sa musím v texte vracať, lebo si už nie som istá, čo nám to kedy prezradil. Kazuo, však naozaj bravúrne pracuje s kľúčovými informáciami. Vždy, keď niečo naznačil, tak to v správnu chvíľu dovysvetlil, vďaka čomu má celé rozprávanie ten správny spád a kniha sa číta veľmi príjemne. Čo sa samotného príbehu týka, niekoľkokrát som sa sama seba pýtala, prečo vlastne sa nám ho Kazuo rozhodol vyrozprávať. Nechápte ma zle, kniha ma bavila a fakt som si ju užívala, len sa mi tá otázka neprestala vracať. Nakoniec mi napadlo, že Kathino spomínanie možno viedlo odnikiaľ nikam, možno to bolo len nahliadnutie do dystopickej budúcnosti cez veľmi úzky priezor, no súčasne to môže byť paralela k existencii Hailshamu a vzdelávaniu budúcich donorov. Lebo aj to sa síce mohlo javiť ako nezmyselné, no zároveň to malo hlboký význam. A takisto by som sa ja zaobišla bez toho, aby som spoznala nejakú Kathy H. a jej príbeh, no napriek tomu toho vo mne zanechal celkom dosť. Ďakujem za skvelý zážitok, pán Ishiguro.

Má třetí kniha od K.Ishigura a musím konstatovat, že jeho styl psaní je opravdu velmi osobitý. Vyprávění věrohodně kopírující fungování paměti, která si nejistě vybavuje zamlžené minulé zážitky a díky asociacím skáče z jedné události na druhou ... budování atmosféry něčeho tajemného pomocí neostrých náznaků, přičemž si vyprávění stále zachovává poklidnost bez jakýchkoli dramatických zvratů ... smířlivé a pasivní postavy ve vleku událostí, které nerevoltují a nesoudí, jen přijímají nevyhnutelné, nanejvýš kultivovaně a zdvořile pokládají otázky. Je tu sice téma, z nějž by se jistě dalo "vytěžit" napínavé a srdcervoucí drama, ale to by jej nesměl psát jemný mistr antiakčních příběhů (s téměř podprahovým emocionálním dopadem), kde se vše podstatné děje v neviditelné bažině pod povrchem.

Těžké téma, ve kterém se dá najít hodně paralel a odkazů. Při nejasnosti, mnohoznačnosti vyprávění (zřejmě typicky ishigurovské) těžko říct, na co všechno autor narážel. Nedohledné konce technického vývoje a etické problémy s ním spojené, reminiscence britského postoje vůči koloniím nebo současným přistěhovalcům, příslovečný britský odstup a vědomí povinnosti, to všechno tam může být. Četlo se mi příjemně plynule a snadno, ale spokojená nejsem. Na to, že je román v základu dystopický, má hodně much. Dál budou SPOILERY (nicméně v anotaci Arga jsou větší). Dystopie potřebují kontrolní systém. Tvářit se, že systém poddané nehlídá a oprávněně spoléhá na jejich pocit odpovědnosti, aniž má donucovací aparát nebo tvrdou indoktrinační výchovu, jde proti logice lidského jednání. Obecně mi přijdou postavy psychologicky nevěrohodné. Studenti, kteří znají jen realitě vzdálené prostředí, odcházejí jako sociálně zdatné osobnosti s normálním povědomím o fungování rodiny a světa venku. Děti z dětských domovů by mohly vyprávět. Nejsou si jisté vlastním statusem a nevědí, kam se s otázkami obrátit, přitom s nimi stát zjevně koresponduje. Postavy načrtnuté a s výjimkou Ruth s nejistými vlastnostmi, ale vzdělané a inteligentní, se nesnaží vyhnout očekávanému ani nepáchají sebevraždy a netrpí depresí ani vztekem. Absence emocí je přitom postihla až v dospělosti, dětství je popisováno dost pestře. Taková míra neurčitosti a apatie potřebuje důvod, který jsem se nedozvěděla. Nevylučuju, že to má být třeba nástin budoucího globálního vývoje, kde je totální kontrola tak samozřejmá, že nestojí za řeč. Možná. Ale spokojená nejsem.

Z téhle knihy mi lezl mráz po zádech. Z obyčejných vzpomínek na školu, kamarády a dospívání pomalu vylézá děsivá budoucnost. Jenomže taky obyčejně. Nekoná se žádné odhalení, prozření ani drama. Od začátku je vlastně jasné o co jde a jak to dopadne, ale... To ale je v tom nejděsivější. Ale stejně tihle Dárci doufají. Stejně žijí, dýchají, tvoří, myslí a cítí a při tom tápou v prázdnotě. Společnost odsouvá nepříjemné věci na okraj. Občas to někdo neunese. Ale to je všechno. Zbytek je pohodlí, konzum, povrchnost, odvrácený pohled, ne-lidskost. A celé je to až moc opravdové. Sci-fi? Nezdálo se mi.

Hluboce melancholická atmosféra vzpomínek, v kontrastu s krutou realitou, která je za nimi pečlivě schovaná. Zlomyslně útočí na fantazii a probouzí zvědavost. Je na vás, jestli překročíte hranici. Poklidný anglický venkov – místo, kde se příběh odehrává, podtrhuje klidné plynutí děje, spolu s melancholií vzpomínek to pak celé funguje trochu jako izolace, ochranný štít – před nežádoucími emocemi. Už od prvních stránek totiž cítíte ve vzduchu viset zlověstné ticho – krutého předurčení. ONI, hrdinové tohoto příběhu, žijí izolovaně ve svém určeném prostoru, kde emoce nejsou vítány (ani vy si je neberte na výpravu za nimi) rozcupovaly by vás totiž na kousky, už pouhé domýšlení si, … znepokojuje?, bolí?. Pasivní přístup je tu tedy vítaným pomocníkem, izolace totiž umožňuje zavřít oči, před pravdou. ONI to tak dělají … nebouří se, příliš se neptají, nepátrají, jsou smíření … se svým osudem, o kterém mají ostatně jen velmi nejasné povědomí, jen rozpité kontury. A tak jsou vykořenění a pomýlení … tou nezvyklou perspektivou, která jim nahrazuje realitu. Ishiguro svůj pečlivě promyšlený alternativní svět nepopisuje do podrobností, z mlhy vystupují jen základní obrysy, takže toho je docela hodně, co si musíte domyslet a promyslet sami (a nejde jen o alternativní historii alternativního světa). Co kdyby se totiž i věci našeho světa odehrály jinak? (aluzí na náš opravdovský svět tu je víc než dost). Všechno to domýšlení se smyslu (středobod Ishigurových příběhů – to, v čem je opravdovým mistrem) … v tomto případě z mnohonásobných, vzájemně se překrývajících vzpomínek, je čtenářsky poměrně náročná disciplína, ale to je vlastně to, co mě na jeho příbězích nejvíc láká a baví.