Chápou umělé bytosti věci, které jejich tvůrcům unikají? Až doteď robotka Klára, umělý přítel generace B2, čekala ve výloze obchodu na puberťáka, jemuž by sloužila jako submisivní společnice. Přitom vůbec nepatří do výprodeje: snad trochu divně mluví a nerozumí plně souvislostem světa „tam venku“, zato je všímavá a má i solidní kapacitu emocí, byť stále neodpovídají běžné lidské spontaneitě. Pak se jí konečně poštěstí. V rodině dospívající Josie se však střetne s realitou z masa a kostí – dívka trpí nevyléčitelnou chorobou a zbývají jí poslední měsíce… Noblesní britský nobelista Kazuo Ishiguro znovu tiše přitvrdil v kritice elitářství a diskutuje s odkazem Raye Bradburyho a Arthura C. Clarka o tom, kde hledat meze robotiky a kde kaňky na obrazu lidskosti. A mezitím jeho nejnovější svědomitá služebnice Klára bere publiku dech. S utkvělou vírou v solární pohon totiž hodlá požádat Slunce – odnepaměti považované za zjevení boží tváře –, aby její svěřenku uzdravilo. Bude to na spásu stačit? „Ishiguro se zas a znovu ptá, co obnáší být člověkem, a tedy cítit vlastní já. A kolik z onoho já smíme a máme věnovat druhým.“ – National Public Radio. „Jedinečná šance, jak zásadně zrevidovat naše pojetí krásy a připomenout si, že jsme v hloubi duše zoufale křehcí.“ – The Observer. „Autor čtyřicet let sleduje, co s námi dělá paradox očitého svědka a klamy vlastní paměti. Jeho nové pozorování dává této snaze korunu tak průzračnou, tak lidskou. Nepostradatelnou.“ – The New York Times Book Review. „Strašidelná pohádka o osamělém, skomírajícím světě, který je až příliš věrohodný.“ – Kirkus Reviews. „Mistrovské dílo, které vás donutí přemýšlet o životě, smrtelnosti, spásné milosti lásky: zkrátka o tom všem.“ – Maureen Corrigan, NPR. „Ishigurova próza je jemná a tichá. Román je zajímavým pohledem na to, jakou roli může umělá inteligence sehrát v naší budoucnosti... je to dojemná meditace o lásce a osamělosti.“ – Maggie Sprayregen.