Súmrak dňa

Za mna 3*. Najskôr som čítal knihu Pohřbený obr a z tej som bol nadšený. Táto kniha ma príliš nezaujala a nechápem ako za ňu autor mohol odstať Nobelovú cenu. Smutný príbeh komorníka, ktorý kôli svojej práci prišiel o možno osudovú lásku a aj o posledné minúty života svojho otca. Hlavný hrdina mi bol od začiatku nesympatický a vlastne som sa aj tešil z toho ako skončil - tak mu treba !! Každý sme si strojcom svojho šťastia - v tomto prípade svojho nešťastia.

Zvláštny príbeh človeka, ktorého jediným zyslom života bola služba niekomu druhému. Pre mňa to bolo celkom smutné čítanie o komorníkovi, ktorý obetoval celý svoj život a ani si to nevšimol. Štylizácia viet bola fascinujúca, veľmi príjemne sa čítali no napriek tomu tej Nobelovej cene nerozumiem, keďže toto nie je príbeh ktorý vo mne ostane dlhšie ako deň po jeho dočítaní.

Genialne? Mozno.. Zabavne? Ani nahodou. Strata casu to urcite nie je, Kazuo velmi dobre vykresluje ludsku psychiku, ale teda nalepia na to vsade nobelova cena za literaturu a clovek si povie na konci meeeh, skoro jak oskari, nobody cares.. Co su to vlastne za ludia, co to udeluju tie ceny vobec? A celkom ma zaraza vysoke hodnotenie u knihy ako je tato, lebo si myslim, ze si to vyzaduje urcity typ cloveka, co si dokaze uzit nulovy nudny zivotny pribeh toporneho stareho anglickeho komornika, v ktorom citatel ako chirurg musi vypiplavat schovany zmysel a jemne nuansy. (hej kazuo! Knihy nie su krizovky!) Ahh nevadi, aspon to malo pointu. XD

V jednotlivostech tragikomické až absurdní, například scéna s umírajícím otcem, celkově mrazivé. Je to jedna z těch knih, kdy máme chuť si celou knihu přečíst hned znova (a to se mi věru moc často nestává), protože teprve na konci si uvědomíme, co všechno běželo pod povrchem celého dění, jakýsi tajný příběh, který můžeme sledovat jen z náznaků. A na závěr otázky – promarnil hlavní hrdina zbytečně svůj život nepodstatnými prioritami, a nebo nemohl žít jinak, protože byl prostě byl takový; potlačil svoje city v zájmu dokonalého profesního života, a nebo nikdy žádné city neměl a jeho odtažitost byla jeho základní vlastností…? Nebo všechno dohromady? Snad v závěru se leccos odhalí, ale zase jen tak náznakově, lehounce (tady vidím tu „japonskou stopu“ autora). Nakonec i ve čtenáři zůstane pocit smutku a prázdnoty. Velké plus za překlad. Snad to nebude neuctivá poznámka, ale v některých okamžicích (např. chvíle, kdy se Stevens lopotně učil vtipně odpovídat) mi hlavní hrdina tak trochu připomněl Krytona z Červeného trpaslíka a jeho snahu naučit se lhát…

Paměť je děravá a dokáže klamat! Na to pamatujte při čtení…sentimentálního a skoro smutného, ale i hravého a skoro veselého vyprávění majordoma Stevense. V pomalém rytmu bloudí vzpomínkami, rekapituluje svůj život a přitom přemýšlí … „Víte, co přesně je „velikost“? Kde nebo v čem ji hledat? … otázka, která připomíná jinou … jež je předmětem častých sporů: Jaký je skutečně „velký“ majordom?“ Stevensovo přemítání ho dovede až … k poznání? … spíš, možná k porozumění – vlastnímu sebeklamu, … anebo možná, k uvědomění si – síly emocí. Těmi totiž Stevens opravdu příliš nevládne, spíš se dá rovnou říct, že je to pro něj svět téměř neznámý, čehož důsledky pak mohou být … dost devastující! Laskavost totiž vážně nelze nahradit důstojností! Příběh o sebezahleděnosti a sebeodcizení, ale taky o sebepřijetí a sebezařazení … tedy o tom, když v podstatě nejste schopni v rozhodujících životních momentech souznít s vlastním životem, když nemáte tak úplně sami sebe „na povel“ v tom, co děláte … ať už pod tíhou společenských konvencí, nebo v důsledku mimořádně silného sklonu ke „konformitě“ ... „člověk pak žije … spíš 'v názorech druhých' než v sobě samém" ... pak už totiž nejste tak úplně autory vlastních rozhodnutí, a to může být zjištění, ve chvíli, kdy do svého života pozvete emoce, dost bolestné. Přesto Stevensův příběh o důsledcích života ze kterého jste vytěsnili vlastní pocity, abyste nakonec zjistili, že bez nich to opravdu nejde, není příběh smutný … jak jsem psala na začátku je jen skoro smutný, protože je zároveň i skoro veselý :-) ... ne vždy se totiž situace okolo špatného předvídání možných důsledků a jistých očekávání v rámci svých rozhodnutí zvrtne tím méně vhodným způsobem :-).

Popis života majordoma, který své práci a svému pánovi obětoval celý svůj život. Nejvíc mě asi dostala scéna, kdy probíhala důležitá politická večeře a on věděl, že mu nahoře umíral otec a přesto všechno obsluhoval panstvo a nehnul ani brvou. Kniha k velkému zamyšlení. Zamyslet se nad tím, že to co nás teď naplňuje, zda nám to dává takové potěšení a zda někdy nebudeme toho litovat, že jsme své práci dali svých 100 % a nepomysleli jsme na svůj soukromý život a své štěstí. Pak na konci svých sil, kdy již nejsme tak vitální, tak zjistíme, že nemáme s kým svou penzi prožít, neboť jsme se stranili společenskému životu a vyhýbali lásce. Kniha mě velice zasáhla... Asi by jsme nikdy neměli své práci dávat svých 100 %, abychom pak někdy nelitovali toho, že jsme svému šéfovi obětovali celý svůj život a sami si neprožili nic. Škoda toho tragického konce, kdy si člověk uvědomí, že již nejde vrátit čas a všechno už nemůže být tak jako dřív. A čím je člověk starší, tak je unavenější a dělá chyby, na které předtím upozorňoval ostatní. Pedantství se pak vrátí po čase a o to víc to mrzí...