Intermezzo

Toto je velmi silná kniha se spoustou filozofických i psychologických úvah a citátů. Řeší se zde mezilidské, ale hlavně rodinné vztahy bratrů po ztrátě otce. Je to nelehké čtení, ale taky nejen smutné. Já jsem se musela pozastavit nad 8 kapitolou. Doporučuji náročnějšímu čtenáři, který přemýšlí nad knihou. Otře si obličej rukávem, lehce se pro sebe usmívá. Vypadá jako blázen. Tolik toho cítit. Zármutek tohle s lidmi dělá. Všichni se mají rádi a všichni se svým komplikovaným způsobem potřebují, ať je to, jak chce. Neoddělitelně propojená, spletitá síť. Zavolá mámě a omluví se. Vše odpuštěno. Tak už to chodí – každý jsme tu host. Smrt nakonec samozřejmě čeká každého, i jeho, Ivana, zvláštní myšlenka. Přikládat smysl něčemu tak pomíjivému, jako je život. Mrkneš, a je pryč.

Asi bych se opakovala, ale co mi nesedělo u "Krásného světa", to mi nesedělo ani tady. Ale začnu pozitivy. Opět skvělé komunikační vztahové drama, tentokrát mezi bratry, které dělí značný věkový rozdíl. Není tedy divu, že jejich vztah je jako na horské dráze (mám to s vlastní sestrou podobně). Autorce se skvěle podařilo vystihnout jejich sourozenecké pocity: máte se rádi - nenávidíte se - vzhlížíte k sobě - poučujete se - ochraňujete se - zraňujete se atd. To všechno jsem tam našla. Jen mě zpětně mrzí, že těch jejich společných interakcí nebylo v knížce víc. Zároveň se mi líbí, jak se některé postavy drží ať už úmyslně, či neúmyslně v šachu. Obzvlášť u Peterovy dějové linky. Trochu mi tam chyběly dopsané některé situace např. Sylviina nehoda a Margaretin rozchod/rozvod. Margaretin pohled se v textu sem tam objevil, ale Sylvie a Naomi ne, i když chápu, že to nebyly hlavní postavy. I když jsem si myslela, že jsem na styl psaní autorky již zvyklá, tentokrát to byl ještě větší mazec, co se týče orientace v textu a postavách. Každopádně už teď se těším na další skvělou "vztahovku".