Beautiful World, Where Are You

Sally Rooney bývá označována za mluvčí irských mileniálů, pro které to ale není zrovna lichotivá vizitka. Emocionálně křehcí a do sebe zahledění lidé, kteří kolem sebe v Dublinu vystavěli zeď z levicových intelektuálních konceptů (v této knize je to hlavně globální nespravedlnost a klimatická úzkost) a odsoudili tradiční společnost, včetně svých rodičů na venkově. Ve svém třetím románu ale autorka ukazuje, že prostoupení života politikou její generaci životní štěstí nepřineslo, naopak. Postavám je tentokrát už přes třicet a procházejí poněkud bezútěšnými vztahy. Úspěšná spisovatelka Alice (zjevně autorčino alter ego) a skladník Felix na sebe v odlehlém městečku v podstatě zbyli, ona svá životní zranění léčí antidepresivy, on spíše alkoholem. Oproti tomu Eileen (druhé autorčino alter ego, kterému jen nízké sebevědomí nedovolilo prorazit) a Simon si byli vlastně vždy určeni, ale utíkali před banalitou vztahu s člověkem v dětství a obavami, že by o druhého mohli přijít, kdyby milostný vztah nevyšel (jejich bolestný vztah ukazuje, jak je takové uvažování zcestné). Autorka svůj příběh tentokrát dovyprávěla do konce, kterým obnažuje nepříjemnou pravdu o své generaci, že povýšenectví a pohroužení do politiky vede jen k nenávisti k vlastnímu životu. Jak píše Eileen v jednom z e-mailů: „Rather than worrying and theorising about the state of the world, which helps no one, I should put my energy into living and being happy.“ Jinak řečeno, účast na demonstracích na podporu Palestiny člověku štěstí nepřinese, zatímco přátelství, láska (a sex) zpravidla ano. A když je člověk šťastný, pozná to tak, že ho potěší třeba jen vůně deště nebo pohled na rozkvetlý strom v parku, zkrátka děkuje za každý den a dýchá život plnými doušku, aniž by o musel dumat o jeho smyslu…

Knížka vzbuzuje hodně rozporuplných reakcí. Někomu se líbila a někomu vůbec. Já jsem někde uprostřed, spíš více tíhnu k tomu, že se mi líbila. Knížka je ale pro mě rozhodně dějově o něco slabší než Normální lidi a Rozhovory s přáteli. Nicméně opět hraje hlavní roli komunikace mezi postavami. To, co si nejsme schopni říct na rovinu a schováváme to v sobě nebo to dokážeme sdělit jen prostřednictvím psaného slova (emailu). S tím autorka pracuje stále výborně a už jsem si u ní zvykla i na tu absenci přímé řeči a jednolitý text. Je to vlastně také způsob komunikace z její strany směrem k nám k čtenářům. K postavám jsem si nevytvořila nějaký hlubší vztah. Na to se vlastně u autorky ani nehraje. Nejblíž mi asi byl příběh Eileen. V některých situacích a psaných slovech jako by mi mluvila z duše. Co mi přišlo slabší byl právě děj, některé filozofické pasáže mě nudily a ten jasný happy end na konci.... ten bych si nechala ujít a zakončila to opět po Rooneyovsku :)