Pytel kostí obsahuje snad vše – smutek, beznaděj, lásku a očekávání, a také již zmíněná tajemství. Rozhodně tu nenajdete zběsilé tempo, ale pěkně klidně a rozvážně, s pár odbočkami, se blížíme k cílové pásce. Ano, tak to umí jen mistr King; jindy mě rozvláčnost textu rozčiluje, ale u něj ne. U něj si to vyloženě užívám, kochám se.

K tomhle jsem se dostala úplnou náhodou a upřímně nečíst to ušima, tak to odkládám na dobu neurčitou, protože rozjezd nebyl pomalý, byl vyloženě šnečí. Od Kinga jsem četla „jen“ Shawshank a Nadaného žáka (na všechny ty superslavné To, Osvícení a Zelené míle se teprve chystám) – proto mě překvapilo, jak strašně ukecané to je. Strašně. Čekala jsem horor, napětí, nějakou duchařinu… a jako jo, nakonec jsem to dostala, ale trvalo to, protože „něco“ pořádného se začalo dít tuším po cca 16 (?!) hodinách poslechu. Základ zápletky byl solidní, ale nabalila se na to hromada balastu, kvůli čemuž se to celé místy nesnesitelně vleklo a ke konci už to bylo divně překombinované (vrchol byla Mattie, to bylo sice nečekané, ale taky mi to přišlo v této formě laciné a zbytečné, jakoby nešlo vymyslet něco lepšího + Rogette, ta byla už totálně WTF). Na poslech k úklidu či nějaké monotónní činnosti nevyžadující závratnou myšlenkovou kapacitu asi dobrý, ale jako četba do postele, na cesty atd. by mě to nebavilo.