Detektivní příběh se točí kolem zmizelé empatky Sang. Empati jsou schopni číst nejen nálady, ale i myšlenky a vzpomínky. Rozeznávají zlo schované za seriózní tváří. A proto se jich ostatní bojí, a proto se stávají zbožím v obchodě s lidmi, jsou týráni a zneužíváni. Když se Rebeka zapojí do hledání Sang, tak se dostane do soukolí, v němž o mrtvé není nouze. Autorka s naprostou jistotou dávkuje atmosféru ohrožení, strachu, zmaru a beznaděje. V bezútěšném prostředí se pomalu odvíjejí osudy dalších postav a konečné rozuzlení je sice určitou satisfakcí, ale my víme, že prázdnota v našich srdcích, v našich životech bude trvat, pokud jí k tomu dáme šanci. Román, který je po delavské triologii opravdu z jiného soudku, je důkazem, že Michaela Merglová fakt umí!

K Míše Merglové jsem se dostal přes trilogii Píseň oceli a tak mě dost zaujala její další kniha, o které jsem na první dobrou vůbec nevěděl, co si mám myslet. A bylo to dobře, protože mě překvapila decentním kyberpunkem, který neklade důraz na technologie, jako spíš na prostředí a vztahy mezi lidmi v Metropoli zvané Evropa. Hlavní postava Rebeka mi okamžitě sedla a její družné hovory s Cilkou mi připomněly, jak dobře Míša umí dialogy. To je totiž vysloveně radost číst. Na druhou stranu se ale musím přiznat, že jsem se trošku ztrácel v tom prostředí, ve kterém se příběh odehrává. Nedokázal jsem si ho k ničemu přiřadit, dokud jsem neuznal, že je naprosto jedinečný a tak ho prostě začal i brát. Prostě jako takový náhled na budoucnost mladé autorky, která do něj vměstnala téma, co by mohlo rezonovat klidně i současnou společností, ale s logickým budoucím přesahem. No a ve výsledku musím říct, že se mi to líbilo. Prázdnota je zajímavá, nápaditá a naprosto odlišná od toho, co jsem od autorky znal. Což mě vlastně překvapilo ještě o to víc.