Píseň války

"Skolí krále jako sluhu, zapřáhne je k svému pluhu. Nejstrášnější z nemocí je, lék ni meč ji nezabije." Úvod pôsobil trochu neohrabane. Prvá kapitola mi príliš nezapadla do celkového deja, no zvyšok knihy bol bezchybný. Autorka úspešne prepojila všetky tri knihy a vytvorila epický záver. Fanúšikom Zaklínača sa to určite zapáči, pretože existuje značná podobnosť. Neprekvapilo by ma, keby sa autorka inšpirovala Geraltom z Rívie. Cuchenan a Minangard postupujú do finále. Delava je napadnutá a musí čeliť drvivej prevahe. Treba počítať s tým, že nie každý príbeh končí šťastným koncom. Musím uznať, že niektoré postavy som si obľúbil až v tomto dieli a najviac mi bolo ľúto Minangarda, hoci som ho spočiatku veľmi nemal v láske. Napriek hrúbke knihy sa číta pomerne rýchlo, takže sa netreba ľakať.

Kouzla a čáry máry pod kočáry. Víly s tváří divoženky, úlohy se vyměnily. Kdo je vrah a kdo oběť? Z barda hrdina se stává. Hrdina či zatracenec? A bard? Ten naladil loutnu svou a Píseň války vydrnkává.... A pohádka končí, začíná válka, nelítostný boj na život a na smrt, utrpení, strach, zrada. Kdo ví, co přinese zítřek. ,,Popel i prach odvane čas. Tráva vyroste z kostí padlých a život jde dál." Z té beznaděje a zmaru polehoučku vystupuje naděje: odpuštění a láska. Přesto Tak sugestivní konec mě tedy rozsekal na maděru. Ach Zpěváčku.... Audiokniha: omamně hypnotycky čte naposledy Jan Meduna