Proměny Kafkovy Prahy

Závěrem bych osobně vypíchnul tři povídky, které se mi nejvíce líbily. Za mě první a příběhově velmi silná povídka, která vytváří spoustu otázek je Žádost od Veroniky Fiedlerové. Stylisticky a co se týká podobnosti stylu Kafky, je povídka Ohrada od Ondřeje Neffa. Poslední a velmi čtivá a zábavná povídka Pod fasádou od Michaely Merglové, „Proměny Kafkovy Prahy“ je sbírka, která čtenáře nejen zve do světa Kafkova, ale i do hlubších vrstev pražské identity, jak ji vnímají a vnímali současní autoři. Sbírka osloví čtenáře, kteří se zajímají nejen o Kafku, ale i o atmosféru jeho doby. Jako každá povídková kniha i tahle trpí na nestálou kvalitu, ale já osobně se spíše bavil a knihu jsem si užil.

Kafku nemusím. Avšak to mi nebránilo pořídit si antologii povídek napsanou na jeho počest. A nelitovala jsem. Směs je pestrá a dostane se vám něco psycha, něco smutku, vydatný pocit marnosti a zmaru a rovněž potměšilé absurdity. Po dobu, co jsem to četla, tak jsem měla divné sny, ostatně některé povídky připomínají sen, v němž bloudíte a nemůžete ven, jako Ohrada Ondřeje Neffa. Moc na mě zapůsobila zdánlivě prvoplánová Žádost od Veroniky Fiedlerové, bála jsem se u Zámku Karolíny Zoe Meixnerové, bylo mi smutno u Nech brouka žít, bavila se u Procesu Marka Epsteina, moji zálibu ve sci-fi naplnila povídka Den, kdy se vrátila paní Vránová Pavla Fritze. Vše završila Kristýna Sněgoňová Posledním přáním přesně v kafkovském duchu. Všechny povídky stojí za přečtení.