Pohádka

Je mi zcela jasné, že můj komentář a hodnocení ke knize zde, působí jako "pěst na oko..." Jenže mě se ještě nikdy u Kinga nestalo, abych některou z jeho knih četla tak dlouho, odkládala jí, četla s ní souběžně i jiné knihy a se sebezapřením Pohádku dočítala. A to mám od mistra hororu, načteno kvantum jeho, jinak vesměs fantastických knih - příběhů... Takže Pohádka, je vlastně pohádkou, pohádkovým příběhem, který mi evokoval v mysli a v mé paměti hlavně jiné pohádkové příběhy. Třeba Alenku v říši divů + Bílého Králíka, který kouká na hodinky a běduje, že přijde pozdě a šup do nory a Alenka za ním... "Určitá podobnost, nápad a nuance, jistě zcela náhodná... a takhle bych mohla pokračovat - vyjmenovávat dál a dál." Zkrátka se pro tentokrát žádné překvapení, rozechvění nekoná. A protože jsem vyrůstala v osmdesátkách na seriálu Goro - bílý pes, kde mi přišlo pouto mezi japonským špicem a osiřelou dívkou Reiko mnohem více hlubší - srdcervoucí, tak mě pro tentokrát přátelství mezi Radarem a Readem, nikterak nezasáhlo. Je mi fakt líto, ale tuhle Pohádku, popustím, věnuji jiným, více nadšeným čtenářům.

Stephen King je jeden ze spisovatelů, od kterého jsem ještě nikdy nic kupodivu nečetla. Je to asi i tím, že píše převážně horory a na ty moc nejsem, ale má starší dcera mi koupila tuto knihu se slovy " ...to se ti bude určitě líbit". Když jsem "lustrovala" všude možně jméno Stephen King, zjistila jsem, že tento spisovatel patří mezi ty nejlepší. Někteří moji oblíbení uživatelé na databázi knih mají pana spisovatele také velmi v oblibě, tak jsem byla zvědavá jak se mi bude "Pohádka" líbit. Příběh jsem četla se zatajeným dechem. Charlie měl těžké dětství, díky ranám osudu. Když se seznámí téměř v plnoletosti se starcem a jeho psem, objeví jiný svět, svět plné fantazie... Nic tak neuvěřitelně pěkného v tomto žánru, jsem opravdu dlouho nečetla. Mám ráda scifi, mám ráda vesmír a tato kniha se mi moc líbila, neuvěřitelně mě vtáhla do děje. Příběh je napínavý, plný magie, lásky a oddanosti, je perfektně napsaný. A mimo jiné, obálka se také moc povedla, je úžasná. Jsem moc ráda, že jsem tento skvost od tohoto pana spisovatele přečetla a mám ho ve své knihovně. Ještě dlouho ve mně bude tato kniha doznívat.

Zaujalo mě (i když ne tak docela překvapilo), že většina pohádek, které jsem znal z dětství, má temnější verzi. Mozek tvého otce požírá sám sebe. Mistr Král se vydal do pohádky. Vytvořil prince a poslal ho zachránit království. Pravdou však je fakt, že se dokáže o některých věcech dost rozepsat. A tak na prvních dvěstě stranách příběhu sledujeme kterak se jeden teenager (budoucí princ), stará o starého nevrlého důchodce (možná Rampelnika), který spadl ze žebříku. Trochu jsem přemýšlel, proč na ten žebřík vůbec lez. Barák neudržovaný, okna leta nemytá, kůlna zamknutá, vstupní branka nejde ani otevřít a celkově barák chřadne. Tak proč se zmiňovaný A. Bowditch vůbec rozhodl vylézt na žebřík čistit listí v okapu? Jasně, účel světí prostředky, tak to nechme plavat, tempus fugit. Citát: Obři nikdy nezpívají, když to potřebujete. A pak, když už v tomhle máme jasno vydáme se na cestu. Dalších asi čtyři sta stran jdeme, jdeme, a pak zase zpět. A při té chůzi jsou nám podávány původní drsnější verze pohádek. Nejvíc mě zaujala ta o Rampelníkovi. Jeho sebevražda, když uhádnete jeho jméno, je fakt efektní. Ale jsou tu i jiné kořeny zla původních verzí některých pohádek. Jsou krvavé. A protože mě tyto staré legendy baví, celou cestu tam i zpět, jsem si užíval. Píšu o tom proto, že je to zajímavé a některé verze i překvapivé. Další nádhernou věcí při putování tímto příběhem jsou kresby. Najdete je vždy na začátku kapitol. Je jich 31 plus Epilog. Těch třicet dva obrázků nakreslil Gabriel Rodriguez, dvorní kreslíř u Kingů. A že je na co koukat. Zpříjemní vám to cestu. Malá ochutnávka: Můj pokoj byl v pohodě, i když jediná stojací lampa vrhala na strop strašidelné stíny a dům neustále povrzával, jak jsem ostatně předem tušil. Zapojil jsem svůj hotspot a šel na internet. Přemýšlel jsem o tom, jak jsem vezl na zádech to zlato a jak jsem si při tom vzpomněl na pohádku, kterou mi četla máma. Namlouval jsem si, že jen zabíjím čas, ale dnes si nejsem jistý. Myslím, že někdy víme, kam směřujeme, i když se domníváme, že ne. Ale zpět k původnímu příběhu. Pohádka je dlouhá, některé fráze se i dost opakují a jsou čtenáři stále připomínány. Ale i přes všechnu tu vrstvu slov, je tohle nádherný příběh a čas, který věnujete jeho čtení vám rychle uteče. Ještě, že je na konci cesty jeden zvláštní předmět, který s tím časem něco dokáže udělat. A že se časy mění je poznat i na tvůrcově malé změně. V knize jsem našel tři vtipně vypointované kapitoly. Až jsem si říkal, kde to ten King vzal? Kde je to a bude hůř, nebo - už jsem ho nikdy neviděl a další fráze, které divákovi naznačí, že bude ještě zle. Ano, ony tu jsou, ale ty tři vtipné pointy vás upozorní na to, že i King se dokáže odvázat. Citát. To není vznešená odpověď, ale kdo odpovídá vznešeně, ten většinou umírá mladý s nadílkou v kalhotách! Dáš si pivo! Myslím, že v hloubi duše jsem tušil, jak to celé dopadne. Nejspíš by to bylo něco podivného, jako když slzy Lociky magicky vyléčily slepotu, ale zároveň přijatelného pro čtenáře, který touží po šťastném konci, i kdyby si ho měl vypravěč vycucat z prstu. Při čtení jsem se pomalu stával součástí příběhu a bál jsem se nejen o Radar, (Radar je pes hybatel) ale i sám o sebe. Nakonec jsem byl rád, že byl konec. A jaký, že to byl konec? Inu, pohádkový. Bylo nebylo. Deset půlek Hetešovo Monarchů sedlo na stoprocentní spokojenost. ( ƸӜƷ ƸӜƷ ƸӜƷ ƸӜƷ ƸӜƷ ) Citát: Nikdy nevyslovuj jeho jméno, nechceš-li urychlit jeho probuzení.