Ostře sledované vlaky

„Měli jste sedět doma, na prdeli...“ Literární tvorba Bohumila Hrabala rozhodně nesedne každému čtenáři a k jeho stylu vyprávění si člověk musí najít cestu. Ne, že by se před šedesáti lety psalo lépe, ale v okamžiku, kdy začnete mít plné zuby všech těch rádoby tragikomických krizí středního věku à la Patrik Hartl, Radka Třeštíková či Michal Viewegh, jste s panem Hrabalem na správné cestě za štěstím. Tohle je úplně jiné počteníčko, podmanivé dobovou atmosférou absolutní bezradnosti z válečných krutostí, proti nimž byl obyčejný človíček takhle maličký, a nádherné v banalitě problémů osobnějšího charakteru, ať už šlo o lásku nebo kariéru. Přičemž Ostře sledované vlaky jsou dokonalým příkladem toho, jakým způsobem dokázal autor kombinovat syrovou realitu s básnickou poetikou. Ano, dějová zápletka se tu hledá komplikovaněji, protože je zašifrovaná v množství druhořadých epizod, ale mnohem důležitější je ta upřímná radost ze života i umírání a to za časů kdy lidem dobré vůle bylo nejhůře.

Před přečtením knížky bych neřekl, že se za sedmdesát šest stránek dozvím krásný úsměvný dojemný a poutavý životní příběh. Navíc podaný Hrabalovým nezaměnitelným vypravěčským stylem. Stokrát omýlané dílo a stokrát bych si ho přečetl znovu.