Tuto knihu pokládám za to nejlepší, co Bohumil Hrabal napsal. A nejen to, řadím ji k nejlepším knihám 20 století vůbec. Hrabal patří k mým nejoblíbenějším autorům, mohla bych jmenovat více jeho děl, která pokládám za skvosty, tuto ale kladu bez zaváhání na první místo. Hrabalův styl, který působí tak neuvěřitelně přirozeně, ač je perfektně propracovaný, je tady dotažen k dokonalosti. Stejně jako Hrabal tuto knihu jedním tahem napsal, zrovna tak jsem ji přečetla, a to ne jednou. Na téma hledání smyslu života člověk naráží v literatuře dost často, ovšem ne každému autoru se podaří zpracovat ho tak dokonale. Nejde vůbec o to, CO člověk má, ale co Z TOHO má. Koník, který si bere z mísy na stole jablko, to je jeden z obrázků pokoje a pochopení. Klid vnější i vnitřní. Člověk ale musí ujít dlouhou cestu, aby jeho klid nebyl klidem nevědomé prázdnoty.