Příliš hlučná samota

Útla knizôčka, ale dala mi poriadne zabrať. Ja si úprimne priznám, že som na knihy pána Hrabala asi "nedorástla"... Nesadol mi použitý filozofický štýl jazyka a celkový dojem nedokázala zachrániť ani stálosť krásnych myšlienok a v nich alebo cez ne zašifrovaná kritika socialistického režimu. Možno keby som hodnotila iba z tohto aspektu, dielo by bolo naozaj geniálne... Osobne si myslím, že Haňťa by to dal aj bez filozofovania, iba s jeho na oko "blbečkovským" charakterom ;-). No nič musím byť objektívna a pocitovo nemôžem udeliť viac ako 3*.

Co k tomu napsat jiného než "krása"? Po několika předchozích náznacích jsem po přečtení Příliš hlučné samoty už zcela beznadějně propadl kouzlu Hrabalových příběhů. I ty nejobyčejnější věci, dokonce i věci jinak odpudivé dokáže přiblížit s takovou lehkou nenásilnou poetikou a přitom nevtíravou hloubkou, že se rozplývám nad každým jeho výborně voleným slovem. Nechávám se unášet proudem děje a myšlenek, který je jen výjimečně přerušen jako život sám pouze na těch nejzásadnějších místech, nasávám tu vůni macešek lynoucí se z tváří všech lidí, které v knihách potkávám a velebím nádheru každodennosti a obyčejnosti, která se projeví vždy v okamžicích narušení plynulého proudu času... tu objevem nové knihy, tu rozhovorem se starým profesorem, tu návštěvou cikánek, tu tvořením galerie z balíků starého papíru, tu osvěžením dobře vychlazeným pivem s výhledem na procházející lidstvo. A u toho držím v rukou Hrabalovu knihu a říkám si, jak je autorovo vidění světa nádherně nakažlivé.