Když uhodí arktický mráz, začnou se ztrácet děti. Protože kdo se nejvíc bojí, je nejzranitelnější… Pětatřicátník Jožo ztratil práci i partnerku a pokouší se o restart ve městě svého dětství, kam se zaboha neměl vracet. Co může provinční Ružomberok na zlomu dvou tisíciletí a dvou nanicovatých slovenských vlád nabídnout vyhořelému lúzrovi v únoru? Střechu nad hlavou v bytovce, kde pod tlakem příšerných vzpomínek bolí každý krok. Ubohá matka se tu před léty utrápila k smrti, senilní otec dožívá v domově a sestru radši nejmenovat: nad sídlišťátkem Malé Tatry dál visí tragédie jejich rodiny a intenzitou smutku překonává i stín hory Čebrať, která se nad čtvrtí vypíná. Navíc stejně jako tenkrát v zimě 1985, kdy Alici unesly přízraky z lesa, zase rekordně přituhlo na třicet pod nulou. Hrůza je tu nanovo – tak jako ve třiašedesátém, kdy se vše ututlalo na příkaz StB. Za okny už se hromadí mrtvoly jelenů a nestvůrné děti s vydloubanýma očima slídí mezi baráky po dalším úlovku. Jestli Jožo a jeho bývalí spolužáci doufají, že postačí jedna oběť, šeredně se pletou. Možná tu v koloběhu Zla opět řádí nenasytné „To“, před nímž varoval Stephen King. Možná by se mělo vypátrat, proč kdysi na Urale umrzla Ďatlovova výprava. Anebo si přiznat ještě něco horšího… Vrcholný román krále slovenského hororu snese srovnání se světovou elitou žánru. Vpusťte i vy bestiální chlad z Malých Tater za svůj práh a budete se bát všemi smysly! „Karika znovu dokazuje, jak mimořádným autorem je. Chápe podstatu nejniternějších emocí lépe než většina slovenských i českých autorů. Ať už jde o jednotlivé zvraty či klasický hororový rozpor, zda jde o objektivní, byť šílenou realitu, nebo o noční můru hlavní postavy, vše je pojato zcela mistrovsky.“ – E15. „Třeskuté mrazy, vylidněné město, tiché lesy a děsivá přítomnost čehosi nehmatatelného a temného. Čtenář rychle pochopí, že se stránky knihy nemusí plnit krví a vnitřnostmi, aby příběh děsil.“ – blesk.cz. „V České republice není nikdo, kdo by psal jako Červenák, Karika nebo Dán. Jejich ojedinělost podtrhuje i skutečnost, jak jdou na odbyt a jak se vzájemně nevykrádají.“ – Krajské listy. „Při psaní mi nešlo jen o dynamický příběh. Chtěl jsem čtenářům naservírovat i pořádnou dávku strachu. Pokud jsem po dopsání kapitoly sám nespal u rozsvíceného světla, nebyl jsem spokojený. Naopak, když se mi podařilo sebe samého pořádně vyděsit, bral jsem to jako známku úspěchu." – z rozhovoru s autorem.