Zámek

Podľa spôsobu akým sa príbeh rozvíjal predpokladám, že ak by Kafka knihu dopísal, mala by minimálne ďalších 150-200 strán. Nedokážem sa vyhnúť myšlienke, o koľko silnejší dopad by dielo mohlo mať, keby bola mozajka postáv dokončená. Napriek nenaplneniu je však posolstvo jasné a čítanie som si náramne užíval. Ako jedinú skutočnú nevýhodu považujem takmer úplnú absenciu horizontálneho členenia textu. Kniha je takmer neprerušovaným prúdom slov, čo čítanie môže robiť unavujúce. Týmto neduhom však trpí veľa starších diel a treba sa cez to preniesť. Nenechajte sa odradiť frázami o nepochopiteľnosti/koplikovanosti diela, je to mýtus. Príbeh je len podaný jedinečným spôsobom a absurdnosť správania postáv a situácií je pochopiteľná, keď pripustíte fakt, že podobné, ikeď nie tak preexponované situácie vytvára byrokratický systém aj v súčasnosti. Snaha o exaktné pochopenie každého detailu je nesprávna a zbytočná, dôležitý je celok a to čo si z neho odnesie každý jednotlivec.

Květa Hyršlová ve svém doslovu k Zámku (odeonské vydání z roku 1989) o Franzi Kafkovi píše: „...je to umělec, který byl snad jako žádný jiný v tomto našem století bezmezně obdivován, ale i nesmiřitelně odmítán, mnohonásobně interpretován, ale i dezinterpretován...“ Zrovna dneska mi psal kamarád, že jeho spolužák o Kafkovi před časem prohlásil, „že se to nedá číst.“ No, já osobně si myslím, že na Kafku musí mít člověk halt „buňky“. Ale „mít buňky“ rozhodně není něco, co je spojeno s intelektem, se vzděláním, se sečtělostí, anebo s hodnotou IQ. Šachový velmistr mohl v matematice propadat a psát slovo „babička“ s tvrdým „y“, ale velmistrem se stal prostě proto, že to měl v hlavě od narození nastaveno tak, aby věděl, jak šoupat figurkama deset tahů dopředu. Já mám to štěstí, že několik takových malých, šedých, kafkovských buněk v kůře mozkové nejspíš mám, a tak se k románům a povídkám Franze Kafky celý život opakovaně vracím, protože mě četba jeho knížek nesmírně baví, a navíc ve mně vzbuzuje estetickou libost (což je terminus technicus používaný při definování uměleckého díla). Mám-li mluvit sám za sebe, román Zámek považuji za dílo geniální. Ne, že bych mu rozuměl, tak domýšlivý nejsem, ale těch pár dní četby, strávených se zeměměřičem K. v přízračném podzámčí, je pro mne pokaždé nezapomenutelný zážitek. Paušálně doporučit knížku se přesto zdráhám, protože... (však víte). Tentokrát jsem poslouchal jako audioknihu na ČRo Vltava v podání Kamila Halbicha.