Zámek

Dílo, jež se vyznačuje velkou spoustou možných výkladů, což hloubavému čtenáři paradoxně může pomoci oprostit se od snahy vyhledat "tu správnou" interpretaci a pokusit se tak o svou vlastní. Zámek opravdu není lehké čtení, tomu samozřejmě napomáhá i fakt, že není dokončen. Žádá si tedy nepovrchního čtenáře, jež bude ochoten se "prodírat" spoustou myšlenek a tezí, neustále hledat smysl jednotlivých metafor, bude ochoten akceptovat obsahlé promluvy jednotlivých postav, jež mají mnohdy bizarní a záhadné motivace a vše si nakonec bude těžko spojovat do proměnlivého děje, po čemž bude doufat v nějakou tu svou vlastní a uspokojivou interpretaci. A nebo lze Zámek číst jednoduše, jen jako krásným jazykem napsaný román s úžasnou atmosférou beznadějného místa, čemuž napomáhá především bezmocnost hlavního hrdiny?

Zámek jsem četl s přestávkami asi 4 měsíce. Pořád si nejsem jistý, co přesně je ta hlavní metafora: jestli je to Kafka a jeho vztah s otcem (nedosažitelnost, neporozumění), nebo metafora na Boha/duchovno a lidské zadostiučinění, nebo prostě únava Kafky z úřednické práce a satira na byrokracii vyhnaná do extrému. Nevím. Každopádně začátek je pro mě skvělý: kryptická zápletka, hořkovtipně snové a ujeté scény, krásná bizarnost. A hlavně to, jak ta byrokracie prorůstá až do vesnice, kde lidi žijou ve strachu z něčeho, co ani pořádně nechápou – a vlastně ani nemusí, protože ten strach funguje sám o sobě. Jenže v druhé půlce to začne fakt trollit. Monology a dialogy se táhnou na celé stránky, text je hutný a často ani není odrážkovaný – klidně proběhne dialog několika postav v jednom řádku. K řekne dvě věty za deset stran, zatímco proti němu jede někdo monolog na deset stran. A Olžino vyprávění o Barnabášovi a jejich rodině je v podstatě jeden obří blok – skoro šedesátistránkový monolog, kde se pořád dokola procesuje totéž. Postavy jsou nespolehlivé a otáčí svoje názory, příslušnost a vyvrací to co řekli den předtím. Z deníků Kafky je navíc docela zřejmé, že se do psaní kvůli psychickým problémům často nutil. Nevím, jestli zrovna během Zámku, ale jestli se u toho nudil stejně jako jsou nudné některé monology, tak to docela chápu. Zároveň ale: mně se vlastně líbí kniha formou. Mám pocit, že Kafka tu bezútěšnost byrokracie vystihl skoro performativně – jako kdyby tě nenechal číst o utrpení, ale donutil tě ho zažít. Těžko říct, jestli ty čím dál delší a zbytečnější pasáže ke konci byly záměrné, nebo jen neschopnost to krátce uzavřít. Ale i kdyby to byla “vada”, tak je to vtipně kompatibilní s tím, co ta kniha dělá. Stojí za to to přečíst. Jen je fér dodat, že je to místy zhruba stejné utrpení, jako byrokracie sama.