Zámek

Květa Hyršlová ve svém doslovu k Zámku (odeonské vydání z roku 1989) o Franzi Kafkovi píše: „...je to umělec, který byl snad jako žádný jiný v tomto našem století bezmezně obdivován, ale i nesmiřitelně odmítán, mnohonásobně interpretován, ale i dezinterpretován...“ Zrovna dneska mi psal kamarád, že jeho spolužák o Kafkovi před časem prohlásil, „že se to nedá číst.“ No, já osobně si myslím, že na Kafku musí mít člověk halt „buňky“. Ale „mít buňky“ rozhodně není něco, co je spojeno s intelektem, se vzděláním, se sečtělostí, anebo s hodnotou IQ. Šachový velmistr mohl v matematice propadat a psát slovo „babička“ s tvrdým „y“, ale velmistrem se stal prostě proto, že to měl v hlavě od narození nastaveno tak, aby věděl, jak šoupat figurkama deset tahů dopředu. Já mám to štěstí, že několik takových malých, šedých, kafkovských buněk v kůře mozkové nejspíš mám, a tak se k románům a povídkám Franze Kafky celý život opakovaně vracím, protože mě četba jeho knížek nesmírně baví, a navíc ve mně vzbuzuje estetickou libost (což je terminus technicus používaný při definování uměleckého díla). Mám-li mluvit sám za sebe, román Zámek považuji za dílo geniální. Ne, že bych mu rozuměl, tak domýšlivý nejsem, ale těch pár dní četby, strávených se zeměměřičem K. v přízračném podzámčí, je pro mne pokaždé nezapomenutelný zážitek. Paušálně doporučit knížku se přesto zdráhám, protože... (však víte). Tentokrát jsem poslouchal jako audioknihu na ČRo Vltava v podání Kamila Halbicha.

Dílo, jež se vyznačuje velkou spoustou možných výkladů, což hloubavému čtenáři paradoxně může pomoci oprostit se od snahy vyhledat "tu správnou" interpretaci a pokusit se tak o svou vlastní. Zámek opravdu není lehké čtení, tomu samozřejmě napomáhá i fakt, že není dokončen. Žádá si tedy nepovrchního čtenáře, jež bude ochoten se "prodírat" spoustou myšlenek a tezí, neustále hledat smysl jednotlivých metafor, bude ochoten akceptovat obsahlé promluvy jednotlivých postav, jež mají mnohdy bizarní a záhadné motivace a vše si nakonec bude těžko spojovat do proměnlivého děje, po čemž bude doufat v nějakou tu svou vlastní a uspokojivou interpretaci. A nebo lze Zámek číst jednoduše, jen jako krásným jazykem napsaný román s úžasnou atmosférou beznadějného místa, čemuž napomáhá především bezmocnost hlavního hrdiny?