Čtení tohoto textu bez přihlédnutí k dobovému uměleckému kontextu může být pro současného čtenáře asi trochu psychedelický trip. Kafka je zde značně ovlivněn začínajícím expresionismem, což se promítá do poetiky i narativu povídky. Literární realita je nahlížena krajně subjektivisticky, čemuž je uzpůsobena i její jazyková reprezentace. Text je plný "brutalistních" metafor ve stylu "ruce jako mraky, jen divočejší", přirovnávání lidí k rozsvíceným lampionům apod. Popisy výjevů, situací i prostředí jsou koncipovány jako popisy děl expresionistického výtvarného umění - jsou v nich akcentovány výrazné tvarové linie a syté barvy, které jsou často i jediným vizualizačním zprostředkováním objektů ("zelená dlažba", "hnědá židle", "žluté světlo"...), abstraktním jevům jsou přiřazovány konkrétní vlastnosti a podoby, v rovině vyprávění je pak patrná hodně tenká narativní nit celého "příběhu" - vyprávění je náchylné k podléhání různým disociačním vlivům, k odchylkám a celkové těkavosti. Pokud k tomuto dílku budeme přistupovat s očekáváním "klasické", "příběhové" povídky, asi nás dost zaskočí. Je to spíše experimentální výtvor s dominantní uměleckou stylizací.

"Stál jsem opět na dlažbě a cítil bolest v koleni. Zapomněl jsem jména hvězd." V téhle knize se toho dělo tolik, že si připadám, jako kdybych právě přečetl rozsáhlý román. Příběh byl podivně chaotický a upřímně bych teď nedokázal popsat, o čem přesně byl, ale přesto mi nějakým zvláštním způsobem utkvěl v paměti.